I ve smrti sami

Literární odkaz německého spisovatele Hanse Fallady (1893 - 1947) není české veřejnosti příliš znám a snad právě proto jsme se s jeho jménem zatím na televizní obrazovce setkali pouze jedenkrát, a sice v případě dvoudílné inscenace Ubohý pan Kufalt z počátku osmdesátých let. Mimo centrum čtenářské pozornosti zůstávalo po dlouhá desetiletí i klíčové Falladovo dílo, pozoruhodný román Každý umírá sám (v originále "Jeder stirbt für sich allein"), vracející se svým příběhem do válečného Berlína v rozmezí let 1940 až 1942. Výběr režiséra Dušana Kleina proto nebyl nijak náhodný a dopředu nepromyšlený plán, který by snad sázel na pouhou neznalost prostředí a doby, v níž se román odehrává. Naopak Klein neponechal nic náhodě a soustředil se především na věrohodné ukotvení atmosféry a takřka detailní práci s detaily (což je vzhledem k dlouhodobě silně podhodnocenému televiznímu rozpočtu malý zázrak). Scénárista Eduard Verner příběh rozvrhl do tří na sebe navazujících kapitol, modelovaných cosi jako průřez společností v době vrcholného nacismu. Obyvatelé domu na berlínském předměstí tvoří na první pohled značně nesourodý kolektiv: stará manželka uvězněného židovského obchodníka, penzionovaný soudní rada, příležitostná prostitutka a její manžel, válečný invalida a především profesionální udavač, listonoška, která vyhodila z bytu svého slabošského muže, rodina nadšených nacistů, kteří v novém režimu vidí šanci změnit své podřadné společenské postavení. Stejnou adresu s nimi sdílí i manželé Guangelovi, jejichž syn musel narukovat do nacistické armády. Po zprávě o jeho tragickém konci dospějí oba manželé k životnímu rozhodnutí: budou psát protinacistické lístky a nechávat je na volně přístupných místech. Jejich naivní hrdinství se postupně utkává se zbabělostí, chladem i fanatismem druhých. V možná až příliš "šachisticky" prokomponované struktuře příběhu a v razantním vypravěčském zacházení s postavami spočívá největší nebezpečí této minisérie. Často tak velmi záleží na konkrétních hereckých představitelích, do jaké míry se jim podaří předepsanou postavu oživit. Na prvním místě zcela bezpochyby stojí manželská dvojice Jany Hlaváčové a Aloise Švehlíka, následovaná celou plejádou dalších, ať už v hlavních (Táborský, Donutil, Rösner, Stašová) nebo vedlejších partech (Munzar, Kříž, Klepl, Rašilov, Maurerová, Zawadská, Zindulka, Hrušínský). Zvláštní ocenění zasluhují alespoň tři z celé galerie excelentních výkonů. Na prvním místě je to přesně zakotvená kreace Zdenky Procházkové, která své židovské stařence vtiskla pozvolna se zatemňující mysl i okamžiky náhlého prozření. Výkon, hodný uměleckého ocenění, zde podává charismatický Jiří Dvořák v psychologicky proporcionální roli homosexuálního vrchního komisaře gestapa Esserlicha, postupně si uvědomujícího zrůdnost své nezáviděníhodné funkce. Z pásma událostí se vyděluje ta část, která se soustřeďuje na jednu z vedlejších figur, povaleče a sukničkáře Enna Klugeho. Ten se náhodně ocitá v síti podezření, domnívajících se, že má něco společného se štvavými letáky. Jeho nicotné živoření, naplněné drobnými podvůdky a úskoky, směřuje k neodvratné tragédii, aniž by v tom bylo něco heroického: Enno do posledních okamžiků splétá jediné dvě polohy, které ovládá, zbabělé žadonění a vychytralost, s níž se vtírá do přízně důvěřivých lidí. Miroslav Donutil tu získal velkou šanci, kterou dokázal zužitkovat nad očekávání dobře; jeho předchozí estrádní šaškaření je na chvíli vystřídáno soustředěnou studií člověka, ztrácejícího veškeré lidské hodnoty včetně slušnosti a osobní cti. Toto propojení dodává depresivní atmosféře Kleinovy trilogie zvlášť mrazivý přídech, už proto, že disponuje schopností připomenout, jak blízko je ve skutečnosti neblahé údobí evropských dějin, o němž tento příběh pojednává. Doba perverzních esesáků, mladých snaživců z Hitlerjugend a strachu zalezlého i do chodeb domů zde promlouvá ve své obnažené přímočarosti, která nic nepředstírá, jen diváka jakoby provází realitou války. Byl-li tento třídílný film skutečně posledním velkým televizním projektem, pak se Česká televize s původní dramatickou tvorbou rozloučila alespoň důstojně. Doufejme ale, že záblesk naděje zůstává. (28.09.2013) (menej) (viac)