Studujeme za školou

Vskutku inspirativní konfrontace (post)prvorepublikového a současného školství a vzdělanosti. Režisér Cikán se ve svém filmu, který stojí tak trochu macešsky ve stínu slavnějších komedií Jaroslava Žáka a Martina Friče, pokusil o vážnější tón, o jakousi širší kritiku zkostnatělého systému. Tedy všechno to, co tu tak okázale symbolizuje postava obávaného profesora Vlka, despotického příslušníka nepokrokového myšlení, ocitajícího se ve vlastní pasti poté, co je podroben svrchované kritice nejen od svých studentů, ale také od mladších kolegů, nazírajících na svět už jiným, moderním pohledem. Rozdíl mezi teorií a praxí, klíčový problém, který je ve filmu definován zkouškou praktických dovedností během letních prázdnin, zůstává diskutovanou otázkou napříč historickými obdobími do dnešních dnů. Seberealizace, ideály i nezbytná revolta a nepoddajnost jsou odznakem nejen studentského života, ale především lidského zrání, nabývajícího na významu právě v období malin nezralých. Za neutuchající popularitou tohoto filmu stojí zcela nepochybně také plejáda vynikajících hereckých individualit v čele s Františkem Smolíkem, Svatoplukem Benešem, Natašou Gollovou, benjamínky Hrušínským a Kemrem či sympatickou Stellou Májovou. Vzdělání je hodnotou nejvyšší a v čase trvalou, přestože Cikánův film nabízí pohled na události staré víc jak sedmdesát let. (04.10.2008)

Zkostnatělého, samolibého a povýšeného kantora hraje F.Smolík famózně. Škoda, že aplaus svých studentů získá teprve poté, co přes noc plnou příprav popře svou povahu (pěkná aliterace) a začne před nimi bohapustě debilkovat. Což je druhý extrém. S.Beneš jako jeho mladší kolega se chová o poznání normálněji, češtinářka N.Gollová tuto spíše neveselou veselohru pouze přizdobuje. (22.12.2008)

Čekala jsem něco na způsob Cesty do hlubin študákovy duše, ale film mě nemile překvapil. Téma, že uřitelé jsou hrozní a nejlepší - pokud možno jedíný způsob vzdělání je praxe. V kontextu tehdejšího (budoucího) zavírání vysokých škol, je tahle myšlenka trochu pobuřující. Pokud film viděl Goebbels, určitě jásal. (23.12.2010)

Film pro děti o kantorovi, který se z minus klauna změnil na plus klauna. Film pro děti,ale které? Ty současné by z toho asi vůbec neměli pojem, a ty někdejší musí nejspíš zastrašit nabubřelá naivita toho všeho, co se ve filmu odehrává. Jediné, co mě snad zaujalo, je porovnání "gymnaziálních" filmů českých a německých (předválečné doby). To, co se v Německu od počátku formuje jako tragédie, a často tragicky i končí, Češi dokáží sešvejkovat a proklamativně budit zdání, že o nic nejde. (Přitom se zde každoročně zabíje zhruba 50 dětí do 19 let - dívek je z toho jedna třetina.) Zkrátka: Marečku, podej mi pero a zmiz! (09.12.2017)

Jako komedie to u mě příliš neobstálo, mnoho jsem se nenasmál. Jako moralizující agitka o rozdílu mezi školou a praxí je to podané málo přesvědčivě. Nepozastavuji se ani nad věkem herců, s nímž si ostatně prvorepublikoví tvůrci lámali hlavu málokdy ("profesor" Svatopluk Beneš byl jenom o dva roky starší než "student" Rudolf Hrušínský). Zatímco v první polovině filmu jsou některé scény zdlouhavé, emočně vypjatý moment útěku Karla Tomana (Rudolf Hrušínský) je podán příliš zkratkovitě. A proměna profesora Vlka (František Smolík) ze dne na den je tak křečovitá, že v mých očích to ubírá celou jednu hvězdičku. Oživující je tenhle film snad jen v tom, že si můžeme užít Natašu Gollovou v epizodní roli těsně před jejím nákrokem do hlavních rolí. (05.01.2009)