Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Tento film je důlazem toho, že dalším vytěžovaným filmovým odvětvím bude dokument. Realita totiž nejen, že předčí napsané romány, zároveň je také reaálný sentiment a dojetí akceptovatelnější, než ten umělý. Scéna, kdy sedí sir N. Winton obklopen lidmi, které záchránil je opravdu silná. Stejně jako záběry záchráněných dětí s jejich rodinami. Je to nádherný příběh. Lze vůbec takovýto film hodnotit? Já dávám 4*, protoře myslím, že ve zpracování byli ještě rezervy. (20.12.2006)

„Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, kteří trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo." To napsal anglický obchodník Nicholas Winton v roce 1939, v roce, kdy zachránil 669 českých dětí, kterým zajistil v Anglii náhradní rodiny a z Čech pomohl vypravit vlak. O svém činu nikomu neřek; až po 50 letech jeho manželka náhodou objevila kufr s „tajemstvím“… A o Nicholase Winstna se začala zajímat média. Českoslovenští filmaři nejprve natočili hraný film „Všichni moji blízcí“, následně i dokument. Během pětašedesáti minut Matěj Mináč umně vypravuje příběh Nicholase Winstna a jeho dětí za pomoci právě jednoho z dětí - Joe Schlesingera, reportéta kanadské televizní stanice CBC. Záběry z českých televizních zpráv nebo anglické reality show se prolínají s albem, které se otevírá a upoutává na dalšího pamětníka. Říkal jsem si, kolik světově známých lidí pocházejících z Čech Winton zachránil: režisér Karel Reisz, spisovatelka Věra Gissing. V závěru kromě Václava Havla vystupuje i rakouský „lovec nacistů“, židovský aktivista Simon Wiesenthal. České komentáře výborně četli Josef Abraham a Libuše Šafránková, aktéři i hraného snímku „Všichni moji blízcí“. Zážitel umocnila beseda s dramaturgem Zdeňkem Tulisem. Dojemný, lidsky silný příběh mi připomněl knížku Hanin kufřík. (25.11.2008)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Podobne ako neskorší dokument Nickyho rodina, ani tento nie je žiaden skvost, no zvolil si až zdrcujúco silnú tému so silným príbehom, čo ľudia vďaka tomu, že s tým nielen súhlasia, ale hodnotia tu skôr jeho činy než samotný dokument, vyšvihlo v súčasnosti medzi najlepšie filmy. Osobne poznám množstvo investigatívnych a spoločenských dokumentov, ktoré sú skvosty a takejto pocte sa im nedostalo, lebo sa neboja kritizovať mnoho ľudí a tým pádom neujdu kritike a poškodzovaniu. Dúfam, že tu sa to zmení, aj keď hodnotenie na tejto stránke sa veľmi objektívne vždy brať nedá, podľa mňa má niekedy výchylky až 20% od reality, lebo tu hrajú mnohé citové faktory. Čo sa týka napríklad filmu Život Briana, tak aj možno nenávisť, či nepochopenie, lebo ten film nie je hodný vôbec najlepších filmov, ani nie dobrých, je to odpad. Na druhej strane by som bol rád, keby si toto dielo o Wintonovi ľudia pozreli, lebo sa jednalo o neobyčajné činy muža, ktoré sa dajú porovnávať napríklad s tými Schindlerovými. Áno, Mináč nie je Spielberg, na viac asi nemal, najmä pri druhom hranom dokumente, ale oba boli silné a koniec koncov zo 669 zachránených detí, zrejme všetkých židovských, je dnes už približne 5000 populácia. Winton nebol obyčajný biznismen, nebol to sobec, ktorý by si len užíval, ale pomáhal ľuďom aj na vlastné riziko, navyše o svojom čine dlho so skromnosti mlčal, teda dúfam že to nebolo z nejakého strachu alebo z váhania, či urobil správne, keďže nakoniec niektorí z tých židov sa stali aj takpovediac lobistami, čo sa za dobré veľmi považovať nedá. Verím, že to prezradenie bolo najmä kvôli verejnosti a inšpirácii pre ľudí. Isto je to veľký človek, ktorý si dokument s takýmto výstižným názvom zaslúžil, rovnako, ako všetky tie ocenenia od politikov. Trochu mi na záver vadili titulky, ktoré akoby hneď spomenuli, kto sa tam zúčastnil a to hlavne tých, čo len na okamih, najmä takí kontroverzní ľudia ako Havel, či Wiesenthal. Radšej mohli hneď začať menovať zachránených. Mimochodom v tomto dokumente sa proste nedá, aspoň mne nie, ubrániť slzám, je to príliš silné, najmä pri tých spomienkach na ten televízny program. (05.08.2013)