Reklama

Reklama

Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

  • Česko Síla lidskosti - Nicholas Winton (viac)

Obsahy(1)

V roku 1939 Nicholas Winton z vlastnej iniciatívy zachránil 669 prevažne židovských detí počas nacistickej okupácie Československa a cez hranice hitlerovského Nemecka sa mu podarilo prepraviť ich do Veľkej Británie. O svojom veľkom čine mlčal neuveriteľných 50 rokov. Nicholas Winton dodnes žije, má 94 rokov a volajú ho britský Schindler. Dokumentárnym filmom nás sprevádza Joe Schlesinger, reportér kanadskej tv stanice CBS, ktorý je jedným wintonových zachránených detí. Príbehy, ktoré rozprávajú zachránené deti, sa prelínajú s rozprávaním a spomínaním Nicholasa Wintona, dokumentárnymi dobovými a archívnymi zábermi. Ku koncu filmu sme svedkami dojímavej scény stretnutia Nicholasa Wintona so svojimi deťmi po dlhých rokoch. Držiteľ International Emmy Award 2002 za najlepší dokumentárny film. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (221)

Frajer42 

všetky recenzie používateľa

Když se řekne hrdina, tak si nedovedu představit člověka, kterému by tento titul slušel více. Další z děl, u kteréhu mi skoro ukápla slza a to dokonce ve více pasážích, a to je pro hodinový dokument velmi slušná vizitka. Nemohu prostě hodnotit jinak než plným počtem. Před životním postojem musí holt ustoupit i taková blbost jako je nějaká dokumentární kvalita. A i kdyby moje hodnocení zapříčinilo, že se na tento dokument podívá o jednoho člověka více, tak to hodnocení mělo smysl. ()

Hwaelos 

všetky recenzie používateľa

Člověk, aby pohledal potřebnější dokument. Je málo takových, které ukazují takovou míru občanské angažovanosti a prosté nezištné lidskosti. K tomu ještě není film udělaný vůbec špatně. Umně proplétá dobové ilustrační záběry s výpověďmi Wintonových "dětí" a s hranými rekonstrukcemi. Jediné, co je příšerné, je grafika vytažená z nejhlubších pekel MovieMakeru. Ale v tak silném dokumentu se to snese. ()

Reklama

Gaskin 

všetky recenzie používateľa

Rád bych na začátek uvedl, že se klaním siru Wintonovi jako člověku, jehož činy nejsou ocenitelné ani poklonami nejhluběími a nejdelšími a nemá konkurenci v nejširším poli adeptů či výherců cen míru právě pro jednosečnost a skromnost (která je ovšem tak omílána, že už by z výčtu mohla být klidně vypuštěna) okolo toho, co před druhou světovou válkou dokázal - a chytří lidé očekávají ale. Dosaďte si tedy jaké chcete - ale nemám rád patos. ale nemám rád těžení z lidské slabosti či strasti. ale nemám rád dokument, který zkresluje obsah emočním podbarvováním. Jednoduše řečeno, k čemu jsou proboha v dokumentu o člověku s tak očividným aktem lidskosti teskné tahy smičcem a slzy lidí nad irelevantními historkami z dětství, které spíše hraničí s investigativní reportáží z dílny tv nova? K čemu ta pompézní hudba? Tohle dle mě nepatří do žánru dokumentárního filmu - nejsem-li schopen podat sám o sobě dost silný fakt bez nanášení blábolů tak, aby silným zůstal, neměl bych točit dokument. To jsou věci, které mi vadí v ideologii tvůrce samotného filmu - je na čase uvést něco k technické stránce. Takže - v dokumentu je zařezena spousta archivních záběrů, které ale často mají s dějem společné jen prostředí, ve kterém se odehrávají. Uvedu příklad - někdo tam vypráví o tom, jaká byla cesta vlakem z čech někam do holandska či kam - a my sledujeme záběr kupé, ve kterém rodiče z okna mávají dobytku či co. Ale to není jediná chyba oněch záběrů - dost mi vadilo, že takhle přebíjely pohled na člověka, který mluvil - což je sice v pořádku s vypravěčem, ale určitě ne přes osobu, která je kamerou vyslýchána. A to mi, pánové a dámy, přišlo jako absolutní vrchol, při kterém jsem myslel že vstanu a vrazím panu režisérovi facku. Z celého filmu jsem měl dojem, že je to někdo našel ve střižně součástky na velorex, pokusil se z nich poskládat dopravní letadlo a teď s ním bez špetky soudnosti létá okolo světa. Kdybych chtěl znovu hromadu nesmyslných, lacině navozených emocí, pohádám se s přítelkyní, budu se s ní pomalu usmiřovat a ušetřím tak peníze za kino. Jedna hvězda za Sira Wintona jako vybraný objekt, jinou dobrou stránku na filmu ale prostě nalézt nelze. ()

Maynard. 

všetky recenzie používateľa

Těchto 5 hvězdiče patří Nicholasovi Wintonovi... Kdybych měl hodnotit dokument po obrazové stránce, tak sem už viděl zdařilejší. Jenomže u tohoto dokumentu se to jaksi nedá. Tady by si každý člověk měl uvědomit, že to co Winton vykonal před 2.Světovou, bylo něco tak neuvěřitelně lidského, že z toho člověku prostě slzička ukápne. Též mu skláním poklonu za to, že až mrazivě předpovídal smrtelně blížící se budoucnost... Byl jeden z mála, který si uvědomil, kam až tato Hitlerova posedlost může zajít. Spousty jiných lidí by si po válce udělalo kariéru a už by se možná nemuseli o nic starat. Leč Winton je natolik charakterní člověk, že to vůbec neřešil. A nebýt jeho manželky, která když uklízela na půdě našla jeho spisy, nikdo ze zachráněných by do konce života nevěděl kdo že mu to zachránil život. Ano vážení, byl to Nicholas Winton, před kterým smekám... ()

borsalino 

všetky recenzie používateľa

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. ()

Galéria (7)

Reklama

Reklama