Mladý Toscanini

Opäť životopisný film, ktorý neopisuje celý život violončelovej celebrity (o ktorej som dosiaľ nepočul), ale len jeden jej krátky životný úsek a to výlet do Brazílie. Mladý herec Thomas Howell (vždy sa mi vybaví ako jeden z hercov seriálu Amazonka) predstavuje typickú mladícku vznetlivosť a zapálenosť pre všetko v jeho bezprostrednom okolí. Téma otroctva, ktoré vládne v Brazílii, je podružná - ťažko povedať, či je to na škodu, keďže nie je ktovieako spracovaná, skôr rozvláčna. Ale stále radšej ona, ako počúvať uvrieskané operné árie. Poteší aspoň účasť Taylorovej, ktorú maskéri a kostýméri zreparovali do celkom pohľadnej podoby, súčasťou ktorej nikdy nechýba aj push-upka. (18.01.2024)

Zeffirelli celý film koncipuje jako jedno velké operní představení. Je plný hudby a krásné secesní výpravy. Exotická lokalita přesně zapadá do režisérova pojetí a skutečné bezpráví brazilských otroků se prolíná s dějem Aidy.  Naivita se střídá s vášní a vše je pečlivě naaranžované. Do skutečného života to má hodně daleko, ale moc hezky se na to dívá. (27.02.2024)

Nie po prvý krát poznamenávam, že opera nepatrí medzi moje obľúbené žánre. O Arturovi Toscaninim viem akurát, že existoval a vo svojom obore bol slávny. Inak je to u Franka Zeffirelliho, Elizabeth Taylor a Philippa Noireta. Nepatria síce medzi mojich obľúbencov, ale rád sa na diela, v ktorých účinkujú alebo ich v prípade Zeffirelliho režírujú rád pozriem. Film o trojročnom úseku zo života Toscaniniho ma nenadchol. Bolo v ňom dosť zaujímavých miest a nápadov, ale tiež dosť klišé, naivity až gýča. Takže priemerné hodnotenie bude asi to najlepšie, čo môžem k filmu vyjadriť. (29.02.2024)

Mám velmi ráda biografické snímky tohoto druhu. Nezatěžují se popisováním dlouhé životní poutě. (Ne, že by to nešlo, ale často si na tom tvůrci spálí prsty, protože stejně vybírají okamžiky, které jsou pro ně důležité a pomíjejí jiné, které se jim už tolik nehodí do krámu.) Zde Zeffirelli volí jen krátký životní úsek mladého umělce, který ani zdaleka nemusí být reálný. Daří se mu zde ale na relativně malém prostoru vykreslit Toscaniniho zapálenou, výbušnou povahu, která reaguje na okolí a ostatní a zejména na hudbu. Zároveň příběh řeší obecněji platné volby umělců vůbec. Je umění poslaní nebo jen posedlost? Jde proti lidské bídě bojovat uměním? Různé názory na věc jsou reprezentovány živoucími postavami - ráznou ošetřovatelkou se selským rozumem Pat Heywoodové, protřelým, veselým impresáriem Johna Rhys-Daviese, hýčkanou, před skutečností zavírající oči ex-divou Elizabeth Taylorové či obětující se a hledající Sophii Wardovou. Myslím, že aby se tento film líbil, nemusíte mít rádi operu, ale kdo má rád dobrou muziku, např. violoncellové kusy nebo operu, tak ho ten film minimálně potěší (nebo aspoň zaujme??). (14.08.2007)

Toscanini ještě zdaleka není legendárním dirigentem. Jako mladý violoncellista se uchází o místo v orchestru "svatyně "- v milánské La Scale. Členové komise klábosí, pijou kafíčko a nevěnují mladému nadšenci a jeho hře velkou pozornost. Jak víme Toscanini byl vznětlivý - takže i ve své mladistvé verzi sebere svých pět švestek, řekne svému "obecenstu", co si o nich myslí a rázuje si to pryč od svého snu. Vše s pobavením sleduje Claudio Rossi (John Rhys-Davies), který neváhá a jako impresário operní společnosti, která se vydává na turné do Jižní Ameriky mu okamžitě nabídne místo. Vše se rozehrává už na palubě zaoceánského parníku (nádherná bouřlivá plavba - scéna kdy Toscanini diriguje bouři, hraje Rossiniho na cello při pohřbu do moře - nádhera), kde Arturo potkává klíčové postavy příběhu. Poslední zásadní figuru potkává až na místě - zašlou operní divu (Elizabeth Taylor), která tvoří protipól nadšenému mladíčkovi. Právě tuhle zhýčkanou, náladovou, nezvládnutelnou ex-hvězdu má Arturo na starosti a má ji donutit zkoušet. Parádní příběh o hudbě a poslání. (21.08.2006)