Obsahy(1)
Ráno jako každé jiné. Na ulici rachotí tramvaje, dlažbu rozezněly kroky prvních chodců. Teď by měl zazvonit budík a dvaašedesátiletý Jan Mrákota (L. Pešek) by pod peřinou vychutnával poslední okamžiky příjemného tepla. Ale budík nezvoní. Pravidelný ranní rytmus zakolísal na tom nezvyklém tichu a od té chvíle je všechno jiné… Snímek režiséra Antonína Moskalyka podle scénáře Jiřího Hubače získal v roce 1971 na mezinárodním televizním festivalu v Praze v kategorii dramatických děl hlavní cenu – Zlatou Prahu a Cenu československých televizních diváků. Vedle L. Peška (Jan Mrákota) se můžete těšit i na další skvělé herce jako A. Hegerlíkovou (jeho žena Blažena), V. Galatíkovou (jeho dcera Věra) či J. Valu (Věřin manžel Karel). (Česká televize)
(viac)Recenzie (23)
Už když to pánové v úvodu rozjeli na rozlučce s prací, naskočil mi tváři spokojený úsměv - a vydržel až do konce. Samozřejmě díky Ladislavu Peškovi v hlavní roli, který okouzluje i dojímá. Ovšem pozor: Dlouhý podzimní den není zrovna laskavá komedie, v zásadě je dost smutný. Dozvíme se důležitou skutečnost o dceři a zeťovi hlavní postavy (což je ale prozrazeno jakoby mimochodem a bez patosu) a jak už to tak ve filmech podle Jiřího Hubače bývá, dojde i k vypjaté hádce. Nicméně vyznění snímku je přese všechno smutné veskrze optimistické: za každé situace je možné mít radost ze života. ()
Když člověk, pro něhož byla práce hlavní, či dokonce jedinou, náplní života, odejde do důchodu, nastávají problémy. Hra o tom, jak se člověk může cítit zbytečný a odstavený, ale i o tom, jak je snadné začít se litovat, a spadnout pak do deprese, stát se ublíženým a vztahovačným a vzdát vlastní život. Nejlepší na tom je, že nikdo z rodiny není negativní postavou, chování všech je opodstatněné. Na jedné straně otec rodiny (vskutku skvělý Ladislav Pešek), který přišel o hlavní smysl života a má pocit, že už ho nic nečeká a že se ho mladí touží jen zbavit, když ho po jeho ztrátě zaměstnání chtějí i vystěhovat z bytu, kde celý život žije. Dále jeho manželka (výborná Hegerlíková), pro níž je bolestné sledovat trápení svého muže, a která se zoufale snaží ho nějak vyburcovat z jeho apatie. Vedle toho pak stárnoucí dcera (dobrá Galatíková), která nemůže mít děti, a tak je její jedinou životní ambicí dotlačit vlastního manžela k vyššímu vzdělání. A konečně její muž (dobrý Vala), který si je vědom toho, co své ženě nebyl schopen dát, a tak se snaží zuby nehty alespoň vystudovat, i když je to nad jeho síly. Oba chtějí po osmi letech společného manželství konečně bydlet a jejich postoj je rovněž pochopitelný. Je těžké zestárnout a jen vzpomínat na to, co bylo, co jsme prožili v naší domácnosti, kde jsme vychovali děti, a vědět, že už je to vše pryč. Je ale ještě těžší zestárnout a odejít jednou do důchodu s vědomím, že nic z toho jsme nikdy neprožili, protože jsme neměli ani děti ani vlastní domácnost, jen pokojík u rodičů. Hra o tom, jak se smířit se stářím a nalézt nějaký nový smysl života. Ani k jednomu vlastně úplně nedošlo, neboť hlavní postava se vrací do zaměstnání, takže závěrečná pointa na mne nakonec emočně až tak nezapůsobila. Přece jen mne další díl Hubačova diptychu s názvem Pozdní léto zasáhl daleko více. Přesto ale kvalitní dílo se silným scénářem a výborně zahrané. ()
hmmm - buď práci čest. Pane Nenahraditelný, moc vás potřebujeme, vraťte se... Lad. Pešek mě v téhle hlavní roli spíš vadil, než připadal nevěrohodně. Ten se na zapšklé protivné dědky vůbec nehodí... ()