Kdybych byl tátou

Jindřich Plachta je v roli Antonína Adamičky stručně řečeno úžasný, příběh starého mládence mě zaujal od samého začátku a zejména ta první půlka (komediální) je na plnou palbu.. Pak se snímek malinko pootočí a má nádech rodinného dramatu, což mi tak úplně nesedlo, neb jsem manželství Míly a Karla nepobrala.. Každopádně stojí za to vidět, hezky natočené a příjemný herecký ansámbl.. (20.08.2021)

Cikánovy filmy mám ráda, protože narozdíl do těch Fričových (na které však nedám dopustit) jsou trochu odlišnější, klidnější, někdy možná více pohladí po duši. Tady jsem očekávala něco podobného - a z určité části se to naplnilo, a to především díky hercům - Plachta, Vítová, Nezval, ... Na druhou stranu byl však děj značně nedotažen a je jen škoda, že z námětu nebylo vytěženo více. Mac Frič o pár let později ve Valentinovi Dobrotivém použil podobnou dějovou linii způsobem určitě povedenějším. 60% (17.07.2011)

Tak filmu dávám maximum.Dobrý a uvěřitelný scénář o laskavosti,když se k tomu přidá otevřenost, dějí se proměny s lidskými srdci.. Bravurně odvedená režie, která nedopustila pitvoření se nebo exaltované přehrávání,na svou dost běžné.Civilní výkony.Příběh o malých, ale možná právě proto velmi důležitých citech.A konec bravurně zvládnutý, když hrozilo že skončí tragicky, nebo naopak happyendem. (21.03.2009)

Miroslav Cikán natočil komedii v níž Jindřich Plachta zase předvádí své dobré komediální herectví. Skvěle imituje hypochondra, který je ušlápnutý a má svůj život nalinkovaný. Výhra ho může změnit, ale taky nemusí. Režisér poukázal na český národní sport - závist. A protože i pan Adamička s ní počítá, ani si výhru neužije a spíše se nechá využívat. Tenkrát nebyly automaty, tak lidé mohli prohrávat jen v kartách. A pak si uvědomí, že mu něco chybí. Není to bůhvíjaká komedie, ale pohodový film, což je skoro každý v němž hraje tak velký sympaťák jakým J. Plachta bezpochyby byl. (11.03.2024)

Snad proto, že doba byla nanejvýš tragická, upínali se čeští filmaři k nekomplikovaným, veselým příběhům, které by alespoň v přítmí biografu evokovaly hřejivý pocit lidské sounáležitosti. Režisér Miroslav Cikán vsadil tentokrát na Jindřicha Plachtu, který se proměnil v tak trochu komického úředníka a hypochondra molièrovského vzezření. A také v člověka zklamaného, opuštěného, věčného outsidera, kolem kterého život proplouvá jako šedivý stín. V tom všem je ukryto vzácně plaché herectví Jindřicha Plachty, nenapodobitelné a dodnes svrchovaně moderní, naprosto autentické. Drama nezodpovědného taxikáře propadajícího nezvladatelné gamblerské vášni vyvažuje jinak komediálně laděný film a dává velkou příležitost také dalším hercům, především charismatickému Ladislavu Boháčovi a Haně Vítové. Premiéra byla naplánována shodou okolností jen několik dní před vpádem nacistů do českých zemí a tvůrci tehdy divákům prostřednictvím chytlavé písničky slibovali, že život je plničký nadějí. Naděje, jak známo, umírá jako poslední. (04.10.2008)