Batalion

Dokonalý obraz první republiky z pohledu spodiny. I když bídníci z Batalionu nemají moc, dělí se o své starosti a nevadí jim zašpásovat na úkor druhého. Pitoreskní postavičky vystupují z koutů obyčejné putyky, aby přinesly do naší současnosti špetku člověčiny. Může to být kus provázku, co se hodí (možná najdete na druhém konci nějakou tu chlupatici). I když jsou postavy příběhu vyvážené, přece jen vystupuje advokát Uher ztvárněný Františkem Smolíkem. Dramatický sestup od úspěšného občana a manžela ke zbídačeném opilci bez naděje je zde vyhrocený do krajnosti. Bodrou společnost pánů doplnují kypré dámy, které nemají pro slůvko daleko. Přesto, že byl film natočený ve třiicátých letech, uchoval si svůj půvab a svěžest. Ukazuje víc lidské soudržnosti než nachazíme v dnešním světě. Už pro tu neopakovatelnou atmosféru má cenu nechat se vtáhnout mezi postavičky Batailonu a jen tak chvíli "pobejt". (Hospodský zpěv nápadně připomínal Kocourkovské učitele.) (13.11.2014)

Román a později divadelní hra Josefa Haise-Týneckého přitahovaly zvláštní romantickou bizarností mnoho umělců a tvůrčích osobností. V roce 1927 se do tohoto námětu zahleděl Přemysl Pražský a společně s tehdejším představitelem hlavní role Karlem Hašlerem vytvořil nejlepší film svého života. Zvuková verze natáčená na jaře roku 1937 v barrandovských ateliérech se zrodila ze spolupráce tří zkušených scénáristů Josefa Neuberga, Jaroslava Mottla a Julia Schmitta. Schmitt si pro tento projekt v domovské firmě A-B vymínil zvláštní postavení, takže dekoracím, kostýmům a ostatní výpravě se věnovala mimořádná péče. Režií byl pověřen Miroslav Cikán, který stejně jako jeho předchůdce Přemysl Pražský vytvořil film, jehož úroveň a kvalitu již nikdy nedokázal překonat. Nezapomenutelnou postavu doktora Uhra, váženého příslušníka pražské společenské elity, padnuvšího až na dno lidské existence, úchvatným způsobem vytvořil František Smolík. Porota Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde byl film v roce 1937 uveden, ocenila především jeho výkon a mimořádnou atmosféru obrazů světa lidí žijících v prokletém, ale zároveň magickém podsvětí uražených a ponížených. Jako kameraman v Batalionu poprvé zazářil bývalý vrchní osvětlovač Jan Roth. Předchozí zkušenosti z něj vychovaly nenahraditelného znalce ateliérových zákonitostí i specifické kameramanské praxe. Komponoval jednotlivé záběry jako obrazy, na nichž dominovaly lidské tváře coby portréty zobrazující duševní stav a charakter filmových postav. (04.10.2008)

Rozumím tomu, že filmová publicistika a umělecká kritika považovala Cikánův Batalion svým způsobem za uměleckou výkladní skříň české kinematografie oné éry, ale s prominutím, po 80 letech už nacházím jen málo kladů, které by na mě promlouvaly i dnes. Je to především pokus o sociální drama, za který snímek obdrží jednu hvězdičku, a tu druhou dostane za herecké obsazení, kdy např. Eduard Kohout špičkově zahrál tragikomickou postavu blázna přesvědčeného, že je levobočkem vznešené osobnosti. Eman Fiala v tragické roli pianisty Lojzíka mi přišel na 27 let značně přestárlý a František Smolík dokazuje, proč byl považován za jednu z největších hereckých osobností své doby. Jinak ale postrádám syrový realismus, je to takové na můj vkus sentimentální, uhlazené a maloměšťácky zidealizované. Navíc někteří herci se nevyhnuli divadelnímu přehrávání, zkrátka a dobře, český film 30. let se svými neduhy se nezapře ani v tomhle případě. Celkový dojem: 45 %. (09.04.2017)

Pátá čtvrť.¬         Hlubší dojem než tento snímek ve mně zanechala četba předlohy — povídky Batalion od J. H. Týneckého; příběh je v povídce uchopen pevně, sevřeně, s hlubokým citovým výrazem a bez zbytečných rozptylujících odboček; inu, vždyť jej napsal člověk, který byl kromě spisovatele hlavně novinářem a dramatikem. U Cikánova a Schittova snímku tuto pevnost a sevřenost příběhu postrádám, citový jeho výraz je pak zamlžen jednoduchou konkretizací v obrazech (návrat Uhra domů, samostatné "aktovky" v putyce a u soudu a tak podobně). Dramaturgicky tedy ne zrovna dobře zvládnutá látka, jíž povídka nabízí. Kromě uvedených výhrad můžeme ale o všem ostatním hovořiti jako o silném nebo aspoň dobrém provedení: herci (i přes leckdy poněkud šablonovité vystupování postav), kamera (skvěle ovládající hru černé a bílé), hudba (a písňové šlágry), prostředí putyky, soudu, kostela, hřbitova... to všechno dohromady vytváří sled obrazů, jež přitáhne pozornost a zaujme a možná i dojme. Přes mnou uvedené na začátku výhrady proti dramaturgii se tudíž jedná o beze sporu nadprůměrný filmový počin, který mohl býti ovšem daleko lépe zdramatizován, uchopen (možná M. Fričem?).¬                 Jsou příběhy, jsou písně, které mohou dojmouti až k slzám; skrz ně neměli bychom ale zapomínati dívat se kriticky a vždy bychom měli najíti v sobě sílu neupadnouti do slabosti, jako se to stalo doktoru Uhrovi.¬                 Poznámka na závěr: Skutečné životní osudy dr. Uhra zde nechci prozrazovat — a tím kazit dojem z dívání; zájemce odkazuji na doslov J. Opelíka ke knize Batalion, vyšlé r. 1973 v nakladatelství Melantrich, kde nalezne příslušné odkazy i sumace. (22.06.2016)

Opravdu pečlivý přepis podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého..Po slavné němé verzi, kterou jsem bohužel neviděl, to bylo zřejmě zatím poslední zpracování této původně divadelní hry. Zejména bych ocenil mimořádně dobré herecké výkony herců, hlavně Františka Smolíka, jeho mistrovskou studii rozvráceného charakteru osobnosti dr. Uhra propadajícího stále hlouběji vlivu alkoholu..Všichni, kteří film viděli, tak zajisté vědí, proč tomu tak bylo. Opilci nebyli přímo Smolíkova parketa, ale přesto si je zahrál ještě ve dvou významných filmech, a sice v následovném "Městečku na dlani" ( vzpomínáte? "Piješ, Františku, moc piješ!"), pak ještě ve filmu "Dnes naposled" (krutě tragický portrét pijana Taupeho). Ve všech těchto filmech nakonec i zemřel! Další z herců, kteří mě zaujali, to byla Hana Vítová (ve filmu i zpívající) jako nešťastná číšnice Mimi Žďárská. Opět tragická role, pro samotnou herečku však jedna z těch hodnotnějších. Opravdu velký prostor a možnost naplno projevit svůj herecký talent zde dostal věčný figurkář Václav Trégl. Bylo ho tady najednou všude plno a jeho role válečného vysloužilce Vondrušky byla ve filmu tou nejkomičtější . Kreuzmannův zloděj psů Beznoska zaujal především svým výrazem a pak svými věčnými návraty ze žaláře. V menších rolích pak zaujali Ladislav Pešek jako koktavý Beznoskův pomocník Honzík chodící stále s pytlem ze psy za zády, Helena Bušová jako nevěrná Uhrova žena Anna, Ella Nollová v roli staré harfenice a věčně se hašteřící Vondruškovy družky, Jaroslav Průcha jako básník Václav Šulc, který zde dostal prostor hlavně ze začátku, dále nadporučík Hojer Raoula Schránila nebo Eman Fiala jako pianista zvaný Chrastítko rovněž s tragickým osudem. Nakonec bych ještě vyzdvihl krásně ostrou Rothovu kameru a Stelibského hudbu. Písně "Pryč a pryč je všecko", "Do naší ulice sluníčko nepřijde" nebo "Ta rakouská monarchie" hned v úvodu byly ve své době také značně populární..Všemi slovy nádherný film a příjemné překvapení. (03.11.2007)