Mladí a slobodní

Příjemný, sympatický a jednoduchý snímek s parádním hereckým obsazením řešící vztahy a přátelství. Nic prvotřídního, ale zároveň nic všedního. Naopak spíše vřeleji a lidštěji podané problémy lásky. Mě se to hrozně líbilo, ani sama nevím proč až tak moc. Asi si to našlo cestu skrz tu obrannou zeď vůči průměrným "romantikárňám". Dost komickou částí mi přišel ten počítačový program na prsní implantáty a jejich zvětšování samotnou Janet a následné zmenšování chirurgem. Povedená scéna podle mě parodující kancelářské komplexy složené ze "samostatných" buněk aka dvě papírové zdi, kdy stačí něco blbě položit a celé se to zbortí. Mimochodem můžeme být i rádi za to, že záznamníky téměř vymřely. Jedna blbá kazeta, která se zamotá a přijdete o životadůležitý vzkaz ovlivňující vaši šťastnou budoucnost. "To si musí každej tím projít? Ne jenom my. Já se snad nikdy nevdám. S touhle bych zůstal třeba na věky. S někým jsem se seznámila. To vím, ta je můj typ. Tohle není tvůj typ, spíš můj. Ale kdeže. Jaká je? Tak mi o ní něco řekni? Je báječný..." Tento úplný závěr byl perfektní - vířící město plné zrozujících se i zanikajících vztahů. (09.11.2013)

Očekávání bylo veliké a úměrně tomu následovalo i zklamání. Příběhy roztříštěné bezmála do formy povídkového filmu do mne žádným způsobem nevstupovaly, připadal jsem si skoro jako čtenář novin, jejichž obsah je mi vzdálený a konce článků podle očekávání vždycky stejné. Tři hvězdičky jen za řemeslo, jinak bych šel ještě níže. (08.01.2012)

Crowea mám strašně rád hlavně kvůli Almost Famous a jeho kořenům - vyrostl jako hudební žurnalista, o populární hudbě má podle mě přehled jako žádný jiný režisér, a v každém filmu to zužitkuje k sestavení kvalitního songového soundtracku. Singles jak praví kleopatra nejsou nic ve stylu Samotářů, jde o šest mladých lidí žijích v Seatlu počátku 90. let.A jak dobře víme, tehdy to v tomhle městečku žilo hudbou. Naši hrdinové se miliskujou, rozcházejí, poznávají, ale stejně jsou nejčastěji sami, neboli single... Zní to banálně, ale scénář funguje, je to vtipné a chytré, odsýpá to a má to hlavu a patu. Úsměvný je Burtonův štěk: "Twenty." Velký režisér nepotřebuje říct víc:-) 80% (18.06.2006)

Byli jsme mladí a singles. Sedávali jsme zásadně na zemi, nosili dlouhý vlasy, otevřeni světu, čerpali jsme od všech, kteří se kolem nás pohybovali. Bydleli jsme na hostelu nebo na bytě, a ani jsme nevěděli, kdo s náma vlastně bydlí trvale a kdo jen přechodně. Tráva, občas i nějakej jinej experiment, Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains. Spousta lidí, který přišli, znamenali moc, a zase zmizeli v nenávratnu. Nikdo nikoho nesoudil. A snili jsme o ženskejch, který budou úplně stejný jako my, stejný názory a stejný kapely, na který budem spolu chodit pařit. Dnes už se to těžko vypráví, když to vidím na plátně, je to i malinko směšný. Ale byla to moje doba a byl jsem to i já. Díky za ten film, abych si mohl připomenout kým jsem byl a snad i jsem, neboť ty kapely mi hrajou doma velmi velmi často... (07.01.2010)

Máte-li rádi grunge, budete štěstím bez sebe, neboť máte možnost vidět Soundgarden, Pearl Jam a Alice In Chains živě v Seattlu, zážitek vám snad zkazí jen discotanec hlavních představitelů na výše zmíněné kapely. Takhle naivně už naštěstí film jinde nepůsobí, sálá z něj pohoda, a dobrá nálada, tu vám občas zmrazí jen tápání hrdinů a hledání odpovědi na jejich nejistoty. Do svého pomyslného žebříčku nezapomenutelnýh filmových okamžiků si řadím scénu, kdy Kyra Sedgwick po své cestě hledání sebe sama stane ve dveřích své lásky, a Campbell Scott ji objímá se slovy "What took you so long?" Tenhle nádherný nostalgický okamžik v sobě nese posmutnělou připomínku toho, že i když se zdá, že je pozdě na návrat, je třeba se bít, co když oba smutně hledí na hvězdy, a přemýšlí o sobě, a život jim utíká mezi prsty? (09.07.2007)