Jak chutná smrt

Je vysoko nad mé možnosti soucítit se zazobaným spratkem, jemuž rodiče místo lásky dávají kapesné vysoce převyšující průměrný plat v ČR. Stejně tak neumím soucítit s rodiči, kteří si až v okamžiku problému vzpomenou, že jejich dítě po nich patrně něco chtělo. A jelikož se policejní šerlok pohybuje mimo hranice uvěřitelnosti i zákona a modelka je tam spíše pro okrasu, tak jsem viděl snímek, ve kterém nejsem schopen fandit ani jedné postavě. Přesto jsem jistý náznak napětí zacítil a dokonce mne zajímalo, jak to dopadne, ale ta třetí hvězda je jen a jen za to, že při hudebním doprovodu se vyřádila Tichá dohoda, jejíž pozvánky na koncert jsem nikdy nedokázal odmítnout. (08.02.2013)

Pokus o psychologický thriller v režii Milana Cieslara nemohl dopadnout jinak, než jako řádnej průser. Bohužel jsem nečetl předlohu mého oblíbence Ladislava Mňačka, takže nevím, nakolik si scénáristé, kteří se na filmu podíleli svoji verzi upravili. Každopádně výsledek je toporná a těžko uvěřitelná slátanina, kde i herci jsou vesměs příšerní. Navíc ten televizní look vypadá fakt otřesně. Postsynchrony a předabování některých herců je také žalostná a odfláknutá práce. Už jsem to myslím jednou psal a znovu se utvrzuji v tom, že Milan Cieslar nebyl a nikdy nebude kvalitní režisér. (25.04.2024)

Utahaný a průhledný pokus o psychologický thriller podle rozhlasové hry Ladislava Mňačka v produkci České televize a Cieslarova Happy Celluloidu. Na začátku se dozvídáme, že mladý talentovaný sportovní střelec Robert nepochopitelně zastřelil dva policisty při dopravní kontrole a zbytek filmu nám ve dvou proplétajících se dějových liniích osvětluje proč a jak je zabil (flashbacky) a jak to s ním dopadne. Z toho sice pramení nemalé napětí a početné, v krátkých intervalech sázené flashbacky dodávají vyprávění na dynamice, ale Robertova motivace k činu je lehce odhadnutelná a samotný nejočekávanější (aspoň mnou) závěrečný flashback s vraždou policistů nakonec není nijak zajímavý. Je-li s filmem někdy spojován přívlastek akční, nelze jej vztahovat k ničemu jinému než k zmíněné formě vyprávění, protože jediné, co tu vzdáleně připomíná akční scény je to, že se dvakrát za film někde proběhnou urňáci a to aniž by vystřelili. Ve filmu, kde hrají zbraně takovou roli, bych také čekal víc jejich fetišistických detailů a víc "hollywoodských" scén jako ta, kde si Robert a Daniela (sexy Miss Československo 89 Ivana Christová) při sexu přejíždějí po tělech pistolí (orgasmus symbolizuje cvaknutí uzávěru), která v českém filmu samozřejmě působí trochu úsměvně. Obrovským mínusem celého filmu je pak nesmírně otravná postava Robertovy matky v podání Miluše Šplechtové. Film ve své době výrazněji nezabodoval ani u kritiky, která si s ním nevěděla rady (Cinema 80%, její Lexikon českého filmu 20%), ani u diváků. Pro zajímavost, pod pseudonymem Jon Jorlin se na scénáři podílel Marek Vašut a cameo roli reklamního režiséra si tu střihl Zdeněk Troška. (01.05.2008)

Ivana Christová vo filme ako herečka, to som si nemohol nechať ujsť, hlavne že to bolo z čias, kým ešte vyzerala na zjedenie. Na to, že ako neherečka patrila k hlavným postavám, hrala celkom fajn, mohla rozprávať po slovensky, takže nevznikli jazykové problémy. Horšie už to bolo so scenárom, ako kriminálka nula bodov, thriller podobne, snáď ako psychologický by som uznal za jednu hviezdu. A tá druhá je za Christovú a trošku Trošku. –––– Ta holka ale žádnou zbraň neměla. – To nic. Ale trefil ji nádherně. (30.01.2019)

Inu, zlatá devadesátá. Z nepublikované povídky Ladislava Mňačka vykřesal Cieslar nejen skvělý thriller, ale taky svůj Happy Celluloid. Jak chutná smrt má mnoho společného s Válkou barev, kterou taky snímal Petr Hojda. Okouzlení západními thrillery v této české variantě není ani v nejmenším trapné, skvěle pracuje s uvěřitelným Kukurou, kterého doplňuje se svou typickou manýrou Šplechtová, Vašut na jistotu a debutující Šrámek, který se hercem nikdy nestal, a v neposlední řadě překrásná Ivana Christová, která nikdy neměla tolik sebevědomí jako Simona Krainová, ale jako herečka měla mnohem větší talent. Aktraktivní film, který sice dneska působí jako vzpomínka na dobu, která taková nikdy ve skutečně nebyla, ale pro znalce jedné z nejzajímavějších dekád našeho filmu je to fajnovka. Kdo jiný by taky ocenil Trošku jako režiséra reklamní kampaně aerolinií. (06.02.2021)