Vlčí bouda

Kdyby přišla k vlčí boudě myška Hrabalka, zaklepala a vysekla svoji kultovní vtírací hlášku "Vlčí boudo, budko, kdo v tobě zůstává?" dostalo by se jí asi následné odpovědi "my nejdebilnější studenti v československým filmu ." "a my jejich instruktoři a současně největší mišuge v celém širém okolí ." Jenže myška Hrabalka se nezeptala a tak na to musí příjít divák sám. Což je bohužel největší kámen úrazu, protože imbecilní chování všech studentů naprosto demoluje případnou strašidelnou atmosféru. Instruktoři, kteří mají nahánět strach se pro změnu svíjí ve sněhu jak kdyby měli porodit minimálně křižnik Potěmikn věru moc hrůzy nenaženou. Jako jasně jsou tam tajemný až zlý kukuč Macháčkovic, hudba Kocába taky dělá svoje, ale když před filmem zveřejní ve zpravách předvolební prognózy, tak to maj pak horory pořádně stíženou úlohu. (01.02.2010)

Asi jediný film od Chytilové, který je jakžtakž ke koukání. Žánr hororu se jí docela povedl, výborná je hudba Michala Kocába. Jen kdyby z toho zase příliš nečouhala ta snaha podat nějaké poselství o světě a moralizovat (to by mělo být skryto v příběhu, kdežto u Chytilové to vždy řve). A dost špatní mi přišli herci neherci. (18.07.2003)

Kdyby mi příběh tohohle filmu, kde navíc vystupují zjeména teenageři, vyprávěl, nikdy bych neuvěřil o jak dobrou záležitost se jedná. Mimozemštani na lyžáku opravdu neslibují inteligentní podívanou, ale opak je pravdou. Chytilová dokázala s přehledem natočit kvalitní horor. S přihmouřeným okem by se dalo napsat, že Vlčí bouda je takový malý český Shinning. I zde jsou hrdinové odříznuti od zbytku světa a i zde se podařilo navodit solidně tísnivou atmosféru bezbranných lidí v solidním průseru. Nikdy bych neřekl, jak děsivé mohou být záběry na nabývající led, či kamera tápající sněhem. To vše funguje i díky výtečné zvukové a hudební kulise. V české filmografii se moc horotů nenajde, ale tenhle jeden vydá za 10 amerických. (26.10.2009)

Tento film jsem poprvé viděl v útlém dětství, kdy jsem u něj umíral hrůzou. Dodnes se mi daří v duchu evokovat jisté reminiscence záchvěvů děsu, jehož do mé mysli tehdy zaneslo zhlédnutí tohoto nevšedního českého snímku (pocházejícího mimochodem ze stejného roku, kdy došlo k černobylské havárii). Nové zhlédnutí Vlčí boudy po letech u mě přináší naopak nemalé rozčarování až zklamání - a po jakémkoli strachu ani stopy (snad vyjma obdivu k "strašidelným" úvodním i závěrečným titulkům, za které by se nemusel stydět ani Lars von Trier - ostatně jeho titulky z Antikrista i Melancholie jsou těm z Vlčí boudy velmi podobné). Asi největší slabinou tohoto filmu je herecké obsazení - kromě famózního Macháčka se sice ve filmu ještě mihne několik dobrých herců, ale naprostá většina ostatních hereckých výkonů je strašlivá, (ne)herci chaoticky tápou ve svých rolích (které jsou spíše jakýmisi archetypy, než psychologicky propracovanými figurami) a tíhnou povětšinou k přehrávání, nemluvě o jejich naprosté neschopnosti srozumitelně artikulovat (spoustě filmových replik většiny postav je skutečně velmi špatně rozumět, což je pro mě zcela nepochopitelné). Odmyslím-li si svoji averzi k děsivým hereckým výkonům a protivné kameře Jaromíra Šofra (strhávající na sebe zbytečně pozornost), pořád mi tu zůstane nevalný dojem z režijně poněkud nezvládnuté moralitky, kterou vnímám v první řadě jako tvůrčí gesto symbolické zhrzenosti Věry Chytilové z předchozích let normalizace, kdy měla dlouhá léta zakázáno točit a její snímky z nové vlny se nepromítaly. Co je pro tento film příznačné? Vlčí bouda svým pochmurným vyzněním jednak spadá do podobné celospolečenské atmosféry druhé půli 80. let, kterou zachycuje například jiný český film z té doby "Zvířata ve městě" (z r. 1989). A jednak nechá nutně při sledování v mysli vytanout asociaci s proslulým stanfordským vězeňským experimentem P. Zimbarda z r. 1971, který Chytilová zřejmě znala, byť ve Vlčí boudě jde spíše o pokus o alegorii na stav tehdejší hluboce demoralizované a celkově pokleslé společnosti v éře končícího komunistického totalitarismu. Současně je to snímek, na který lze v jistém smyslu i pohlížet jako na výrazný kontrapunkt k (o 4 roky mladšímu) filmu "Sněženky a machři", který rovněž sleduje generační konflikt mladého kolektivu a starších vedoucích v horském prostředí, ale na rozdíl od Vlčí boudy je to je v podstatě čistá komedie (zatímco Vlčí bouda žánrově osciluje kdesi mezi hororem a psychologicko-dramatickou sci-fi). Vlčí boudu dnes v první řadě vnímám jako svědectví své doby a v tomto smyslu pořád stojí za vidění, byť vkusu většinového diváka bezpochyby lépe sednou ty zmiňované Sněženky a machři - Chytilová je na průměrného čecháčka příliš filosofující tvůrce, a obávám se, že Vlčí bouda by (při povrchní recepci) už dnes mohla vyvolat nanejvýš tak úsměv z dobových kostýmů, účesů, či Kocábova pokusu o dramatickou hudbu. (26.04.2012)

Tak si říkám, že Věra Chytilová viděla dnes již pozapomenutý italský snímek Penzion Edelweiss, Carpenterovu Věc, některý z tínedžerských hororů, vybrala z nich to nejzajímavější a spojila v zajímavý celek s mrazivou atmosférou... :) , no možná tomu tak nebylo. Přesto ať už spočívaly případné inspirace v čemkoliv, vidím ve Vlčí boudě stále jedno z nejoriginálnějších spojení žánrů sci-fi a hororu v takřka beztrikovém provedení, k tomu s hutným morálním poselstvím. Zatímco kdysi po prvním zhlédnutí ve mě při vzpomínce na Vlčí boudu vyvolával děsivý pocit zejména Macháčkův perfektně ztvárněný mimozemšťan „Táta“ nebo mrtvola v sněhulákovi, s každou reprízou mnohem větší důvod k zděšení shledávám v nekompromisním zrcadle lidské povahy, jaké paní režisérka tady nastavila. ,,Vy lidi, zabijáci... vraždíte po milionech! Vyhrožujete si smrtí... Je ve vás tolik zla, že se jednou vyhubíte všichni!" Trvalo mi nějaký čas, než jsem si k tomuto osobitému existenciálnímu podobenství s mrazivě strašidelnou atmosférou našel cestu a hlavně přenesl se přes jistou nechutnou pachuť, jakou ve mě dříve Vlčí bouda vyvolávala (na čemž měla značný podíl i trochu zvláštní kamera a dost vlezlé výkony všech puberťáckých neherců). Nejen závěrečná scéna, ukazující možný návod ohledně přežití ve světě naplněném zlem, spočívající v síle jednoty, vzájomného spojení a podpory, na mě pokaždé dokáže zapůsobit. V celém dění od počátku se zkouškou vlastní osobnosti a „hledání nejslabšího článku řetěze“ vnímám vysokou nadčasovost a po delší době musím tomuto filmu přidat i poslední zbývající hvězdičku. Pro mě osobně zpětně jeden ze dvou nejlepších filmů (vedle Kopytem sem, kopytem tam), jaké Věra Chytilová natočila, ke všemu zde ta atmosféra a napětí fungují opravdu po celou dobu až do konce! [95%] (16.12.2021)