Sedmokrásky

co napsat o tomto trezorovém filmu, který byl natočený v silném období tzv. Nové české vlny? Tak je rozhodně hodně laškovný, hravý, inovativní, experimentální a dokáže vyvolat různorodé emoce. Nedivím se, že je hodnocen rozporuplně a každému prostě nesedne, i protože po dějové stránce toho téměř nic nenabízí. Takto ho však nehodnotím a díky své délce mi příjemně utekl a zanechal dobrý pocit. Proto u mě na slabší 4 hvězdičky dosáhl, i když ve skutečnosti by mě ty holky pěkně štvaly. [ PŘÍBĚH: 0 /// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (19.02.2014)

Já teda nevím, mě jenom přijde, že si Chytilová chtěla natočit experiment, tak si ho taky natočila a do "příběhu" zasadila dvě holky,co všude provokují, přitom není jasné, zda Chytilová tohle chování podporuje nebo jim opovrhuje, nebo se tím snaží poukázat na něco jiného, k ničemu tam nevedou vodítka a finální pointa tam je daná tak, že to vypadá jenom jako aby to vypadalo, že to celé něco chtělo říct, i když to třeba ani nechtělo. Celé mi to přijde jako lartpourlartismus. Ten film se od začátku vlastně nikam nepohne, jenom tam celý film provokují dvě otravné holky, co mají ještě otravnější hlasy. A co se mi na tom filmu má jako líbit, když mi ani tím nechce nic říct, resp. se dá vysvětlit jakkoli? Když to srovnám se Spring Breakers, které tu je u podobných filmů, tak tam aspoň je jasně vidět, co to chce říct a něco se tam děje, tady to nevede nikam a říká to všechno a přitom nic. 2* (12.07.2019)

Dnes již kultovní experiment režisérky Věry Chytilové. (24.12.2006)

Experiment a la Vera Chytilova. Krasny pribeh o dvoch dievcatach, ktore sa rozhodli byt skazene, lebo svet okolo nich je skazeny. Obcasne vylety do halucinogennych oblasti /jazda vlakom/ ma fascinovali, fascinuju a este aj budu dlho fascinovat. Ceskoslovenska kvalita 60. rokov v plnej nadhere. 94 % (04.02.2014)

Tenhle film nemá hlavu natož, aby to mělo i patu. Komentář od Kulmon to plně vystihuje. Nemůžu si pomoct, ale tenhle film mě nic nedává a při sledování jsem jen nevěřícně kroutil hlavou co že to je zač? Paní režisérce se tohle opravdu hrubě nepovedlo. A dělat ze sebe nákýho rádoby "intelektuála" teda nehodlám, abych byl z tohodle snímku unešen, tak jako velká část hodnotících. (01.02.2009)

Bavilo. Achjo, taky bych někdy chtěla být takhle zkažená... (30.06.2010)

Přesto, jak to vypadá, tak tenhle film není pitomý. (18.10.2010)

Celková myšlenka nakonec vyznívá trochu plakátově, ale filmařsky se jedná o suverénní arcidílo!!!! (17.08.2008)

Chvílemi docela zábavné, chvílemi jsem netušil, proč se na to dívám ani o čem to je. Zajímavé hlavně hrou s barvami, obrazy, místy až brutálním střihem, ale že bych si z toho něco odnesl, to ne. Nabízí se jen otázka, která z nich byla zkaženější. (01.02.2009)

Věra Chytilová a její dvě svěřenkyně jako osoby nonkonformní, nekonvenční a věčně hladové po zkaženosti bojují za odlišný obraz žen a zároveň ukazují sedmikrásu filmu plného barev. Chytilová vstupuje do extrému zvaného maximum formy, minimum obsahu, přestože se v jádru ptá na řadu existenčních otázek. Mnohem více ale upoutá prostým obrazem dvou dívek, které mimo jakoukoliv diegezi projevují navýsost svobodného ducha. Chytilová se v šedesátých letech osvobodila jak od režimu tak jakýchkoliv společenských diskurzů. Naplno se totiž pouští do všemožných experimentů a ukazuje film jako médiu zcela odhalené a vyjadřující jednu stranu uměleckou a absolutní. A klidně mi nadávejte do blázna. (01.07.2009)

Upraveno v prosinci 2023. Sedmikrásky jsou v prvé řadě jedinečnou provokací, a to strukturální, vizuální, obsahovou i významovou zároveň. Jde o rebelii (a to nejen formální) se vším všudy. Spojení Věry Chytilové s (nejen) výtvarnicí a kostymérkou Ester Krumbachovou a s kameramanem-manželem Jaroslavem Kučerou nevídaným důvtipem a vynalézavostí odhalilo možnosti filmu. Mládí jsou přiděleny tendence ke vzpourám a rebelii, jak se zdá, ex officio. Svým způsobem jde však o konflikt očekávání s realitou, o kontrast hodnot, o vědomí a uvědomování, o míru a hranice svobody, o de-doktrinaci života, o hledání svého místa v životě. Experiment má sice sklony k manýře, avšak cílem je vyjádřit bytostný postoj ke světu a k životu, a jedinečně osobitý výraz je vlastně výsledkem nemožnosti vyjádřit se otevřeně. Vzpoura mládí je sice (jak je obvyklé) zatížena nevyzrálostí a hnacím motorem je pobavení sebe sama, ale jen díky tomu není nijak omezována konvencemi. Ženský svět se tak bouří proti světu mužskému a minimálně částečně ho také zesměšňuje a podrobuje. Provokace míří na uspořádání, konvence a konformitu, nejde jen o patriarchát, nýbrž rovněž o politické doktríny a životní postoje (i když taktéž ty jsou víceméně výsledkem patriarchátu). Vzpoura, která se vymezuje proti všemu dosavadnímu, pevnému a zavedenému, je nezbytně doprovázena destrukci, a to i sebe sama. Jen takový způsob je výrazem absolutní rebelie. Přizpůsobení se daným podmínkám způsobu života není řešením, nelze ho ani vynutit, neboť výsledkem by byla pouze rebelie skrytá a ukrývaná, danost by se stala jen nepovedenou parafrází a vyznačovala by se zuřivou pomstychtivostí a vládou strachu. Za vše hovoří obrazy. Hybatelkami provokace jsou dvě Marie (Jitka Cerhová a Ivana Karbanová), dvě doposud nevyzrálé dívky a nástroj absolutní rebelie. Vždyť mládí se chce především bavit, přitom hledá své místo a získává zkušenosti a zaujímá životní postoje. Z dalších rolí zaujmou napálení a na vlak posílaní muži, ať ten první (Oldřich Hora), nebo ten pátý (Jaromír Vomáčka) či ten nejstarší (Julius Albert), nebo toužící sběratel motýlů (Jan Klusák). Sedmikrásky: to je absolutní rebelie, vícevrstevná provokace a významové a vizuální (skladbou, rozmístěním, barvou, kontrastem) obžerství. Ojedinělý filmový požitek! (07.11.2009)

To zas byla pro jednou ukrutná píčovina bez smyslu a vlastně tentokrát i čehokoli dalšího, co by u mě vzbudilo alespoň malé zdání ozvěn kinematografie. Holt jsem asi buran, ale tady pro mě nebylo nic, o čem bych mohl říct, že je někam spojeno s filmovým uměním. 0% (13.02.2023)

"Jsme pořád zaneprázdněné." Asi nejodvázanější snímek nejen z období české nové vlny, ale i vůbec v historii české kinematografie, zároveň však také výborná studie o prázdném a současně plném životě mladých, o jejich mrhání časem (viz citace), telecích mravech či řešení malicherností, jakožto zástupce generace si myslím, že tohle bylo vystihnuto poměrně věrně - například podobné dialogy slýchávám i z úst mých vrstevníků, jen s tím rozdílem, že jsou ale myšleny vážně. Chytilová se sice nevyhla svým poučným rysům, přesto v tomto případě není nálepka "moralita" hanlivého charakteru, naopak si myslím, že může na někoho účinkovat. Po technické stránce je zase překvapením výborná práce s vizuální stránkou, kdy střídání barevných filtrů jakoby popisovalo změny nálad. Chápu zdejší nepochopení, částečně je to záležitost míry sebereflexe či nálady, na druhou stranu také chápu, proč je tento film jako jeden z mála českých v žebříčku 1001 filmů, které musíme vidět. Plné hodnocení. (21.05.2010)

Mám ráda rebely i rebelky ... a nesnáším alibismus. Co měla znamenat ta závěrečná samoúčelná moralita ?!? Beru ji jako pouhopouhou záminku, která se snaží ospravedlnit vznik "Sedmikrásek". Nebýt jí, byla bych ochotná je akceptovat ... mimo jiné i proto, že po vizuální stránce jim prakticky nelze nic vytknout. Byla bych k nim vlídná a shovívavá - s přihlédnutím k jejich mládí ... a ke zkaženosti okolního světa. Protože v rámci své malé vzpoury nejspíš chtěly jen na chvilku roztáhnout křídla, vznést se k oblakům a NĚCO prožít ... uniknout šedi a NUDĚ ... a možná i někomu (nebo všem) něco vrátit - s určitou dávkou bezohlednosti, sobectví a cynismu, které obyčejně k osobním vzpourám patří a možná ani nebyly záměrné ... alespoň zpočátku. Jenomže pointa mě zatvrdila. Co všechno bych měla tolerovat jenom proto, že někde za hranicemi mého malého vesmíru existuje VELKÉ, ABSOLUTNÍ ZLO, vyprodukované zmiňovaným zkaženým světem ? Před čím vším bych měla zavírat oči ? Každé zlo se přece musí nejprve narodit - malé a bezmocné. Teprve NÁSLEDNĚ roste ... pokud padne na úrodnou půdu. Co když se živí - kromě jiného - právě i BEZOHLEDNOSTÍ, SOBECTVÍM a CYNISMEM ? Jediná psaná věta na samotném konci snímku staví "Sedmikrásky" do úplně jiného světla ... a na úplně jiné místo, než kde bych je chtěla mít. Je mi líto ... 2,5* (09.02.2014)

Film s neskutecnym kouzlem a puvabem, ktery z devcat Cerhova-Karbanova udelal nesmrtelnou dvojici. Myslim, ze Sedmikrasky nejsou zase tak necitelnym pocinem. Hrozba studene valky, hledani si mista na zemi v rukou mladeze, neucta k lidem a majetku... Zpracovani velmi originalni, herecky a jejich dialogy perfektne sladene (skoda, ze vzhledem k dobe nataceni a jejich zkazenosti neprislo na vetsi eroticno), barvy, hudba, kompozice, vse velmi osobite, mozna se timto filmem inspiroval i ve sve pozdejsi tvorbe Jan Svankmajer. Na hranici 4 a 5 hvezdicek. (05.05.2014)

Neni nad to se urvat ze retezu a zacit zlobit :) (08.11.2015)

"Julie já bych byl nikdy nevěřil, že je tohle možné..." Možné je v tomhle filmu vše a navíc krásně zobrazené. Tento film byl věnovám těm, co se pouze rozhořčují nad pošlapaným salátem! :-D (31.01.2009)

Ze začátku byl tenhle film celkem koukatelnej, ale ke konci už mě nebavil a přišel mi pořád stejnej. Hlavní potíž ale spočívá v tom, že to celé na mě působí jako exhibice autorů, kteří tak trochu pozapomínají na diváka. Podle dalších hodnocení to vypadá, že jiným se ta exhibice líbila, nebo v tomto filmu viděli něco víc. Já bohužel nic víc neviděl a nejsem příznivcem exhibic. (31.01.2009)

Geniální! Věra Chytilová byla česká Simone de Beauvoir. Ženy chtějí revoltovat proti svému údělu, jenže si ve své sebestřednosti neuvědomují, že ta jejich svobodná zkaženost je jenom přesně daná zastávka na železniční trati a ony jsou tím vlakem jedoucím po neměnných kolejích. Neuvědomují si, že ty obtloustlé dámy na záchodech, že ty znuděné buržoazní paničky si taky prošly nutným stádiem zkaženosti a revolty, a že jsou to jen další a další klony jedné a téže Marie souhrně nazývané žena. Jak přesně ukazuje začátek filmu, ženy jsou loutky dirigované svou biologickou podstatou, koketují se smrtí, s nebytím, ale vše je jen demostrativní (otevřené okno), šplhají od jídla a masa k blýskavým výšinám (lustr), aby je čekal pád do trosek, do mělkého života v domácnosti, ve které budou vést nekonečný boj se špínou, která se každý den obnovuje, a s přípravou jídla, které se za pár minut sní, a tak je nutné se vším začínat znovu a znovu. Ženy musí ze své biologické podstaty přijmout roli, kterou nenávidí a tvrdit přitom, jak jsou šťastné. A i ateistická společnost potřebuje nějakou modlu, kterou bude uctívat - tak ji našla v ženě. Tak pravila Simone v Le Deuxieme sexe! (26.02.2010)

Za mě ne.. Šílená doprovodná hudba, jestli se to tak dá nazvat. Nesympatické hlavní "hrdinky".. (18.07.2021)