Sedmokrásky

K nové vlně všeobecně nemám kladný vztah, a k tomuto snímku jsem přistupovala s předsudkem, že budu mít možnost vidět, kterak byl položen základní kámen zhovadilostí v českých filmech, kterým se v posledních letech tolik "daří". Ale opak byl pravdou. Nejen, že po vizuální stránce snímek minimálně zaujal, ale absurdní nápady a výroky obou protagonistek byly natolik zábavné, že jsem se neubránila smíchu. Možná i proto, že se mně bezděky vybavila vlastní telecí léta, kdy jsme si nudnou cestu busem ze školy zpestřovali trháním papírků, které jsme následně umísťovali kudrnatým spolucestujícím do vlasů (v rovných kadeřích se papírky neudržely). Bavili jsme se přinejmenším stejně dobře, jako dvě Marie při svých, pravda, hodně drsných žertících. (23.02.2009)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Na pomery filmové ( komerčné ), politické ( výsledok je história ) a sociálne ide o počin pekne namazaný. Vo väčšine prípadoch neskrývaná sexuálna príťažlivosť oboch mladých slečien, ich potulky svetáckym životom a forma. Z toho sa krútila hlava zrejme aj inde vo svete ( Veľká cena na Belgian Film Critics Association v roku 1969 ). Ťažko stráviteľný ešte aj v dobe dnešnej ( ale skôr iba z diváckeho, než sociálneho hľadiska ). (13.04.2018)

Tento film som musel vidieť viackrát, než som mu prišiel na chuť. Bolo nakrútených veľa filmov, ktoré slúžili režisérovi iba na to, aby sa zbavil svojich démonov alebo aby sa vybláznil. Z tejto druhej kôpky sú Chytilovej Sedmikrásky. Myslím, že je zbytočné hľadať v ňom nejaké veľké symboly, podobenstvá a posolstvá. Treba sa iba pozerať a baviť sa, aspoň tak, ako sa Věra Chytilová mohla baviť pri ich nakrúcaní. Po čase som si Sedmokrásky pozrel opäť a bavil som sa ešte viac, ako v predošlých prípadoch. Takže hviezdička navyše sa hodí. A porovnateľne ma bavia užívatelia, ktorí sa rozhorčujú nad filmom s intenzitou niekdajších súdruhov a veselo prideľujú hviezdičky Sawom a Lidským stonožkám. (13.10.2013)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)