Duše jako kaviár

Nevim, co si mam o tomhle filmu myslet. Je to o několika vztazích, ve kterých se všichni hádaj, navzájem si zahýbají s nejlepšími přáteli atd. V postatě o ničem jiným tenhle film neni a někdy mi už docházela síla to sledovat pořád dokola, protože situace se pořád jen opakují, skoro žádná inovace a jen malý posun se odehraje mezi začátkem a koncem. Taky jsem během děje neshledal nic zajímavého, co by tenhle film pozvedlo. Zakončení je taky průměrný a bez nápadu jako celej film, takže musim dát i průměrný hodnocení. (04.06.2006)

Milan Cieslar, pomocný režisér nedoceněné Vlčí boudy a nový "adaptátor" Körnerových předloh, se filmem Duše jako kaviár pokusil sobě i divákům dokázat, že dokáže být autorským filmařem a svůj film nejen režíroval, ale i napsal, stříhal a spoluprodukoval. A ztroskotal. Na neujasněnosti, kam chce svým dílem vlastně zamířit. Na jedné straně kárá a zdvihá prst, na straně druhé se uchyluje k rozverným prostopášnostem, které však nejsou ani ironickým dloubnutím, ani groteskní nadsázkou. Vždy je to něco mezi - jednou se "vážně" trápí neprůrazný Vladimír (Jan Budař) - jak ale můžeme jeho trauma procítit, když je zápletka s injekcí tak průhledná a z postavy apatické lékařky tak čiší kalkul a režisérova potřeba ukázat prstem. Jak můžeme přijmout závěrečný obraz dvou spokojených těhotných žen s lesbickými sklony, když předchozí heterosexuální půtky byly jednou jako z pořadu "Za zdí" (násilníka "dobračisku" Ondřeji Vetchému stejně nevěříme), jindy zcela neuvěřitelné (především ty týkající se "emancipované" Karin). Jak jde dohromady mizerně vypointovaná scénka s mobilem zvonícím na pohřbu a Annin (Karolína Kaiserová) pokus o sebevraždu? Místa, kdy se zdá, že nám režisér chce něco sdělit, se vynořují jakoby "náhodou", jakoby mimo autorovy intence - a to logicky zcela devalvuje jejich potenciál. Nikam nedotažená nesourodost mezi skupinami hrdinů (obyvatelé moderně-sterilního bytu versus "staromilci" z činžáku) je snad nejprůkaznějším příkladem Cieslarovy neujasněné (či nezvládnuté?) koncepce. Touží-li divák po partnerské "vyprávěnce", pak je lepší volbou Román pro ženy. Touží-li po prožitku filmového (rodinně-)partnerského dramatu, nechť zvolí Paralelní světy. Evokuje-li spojení "autorský film" povětšinou kvalitu (Soderbergh i Chytilová, Von Trier i Jan Němec), pak v Cieslarově případě rozhodně ne. Tento film neví kudy kam. A o jeho "televizní" průměrnosti se raději ani nezmiňuji... (24.10.2005)

Tak já nevím...váhám mezi 3 a 4 ***, ale ani nevím, čím to. Mám z tohoto filmu takový divný pocit. Děje se tam toho velmi mnoho, ale přesto to u mě nějak nefunguje a sem tam se při sledování přistihnu, že film ani nevnímám. Možná je to právě tím, že tam je toho děje tolik, možná by bylo lépe se držet menšího počtu postav a ty lépe přiblížit. Líbí se mi pointa u Ondry Vetchého, ale nejblíže jsem měl k postavě Honzy Budaře. No, někdy se opět podívám a třeba své hodnocení změním... (03.10.2010)

Česká kinematografie je zvyklá na kvalitnější scénáře než je ten u filmu Duše jako kaviár. Příliš účelově a kostrbatě příběh směřuje k nepřekvapivé a nijak kulminující pointě. Cesta k této pointě však není zcela nudná, místy je i vtipná či věrně reflektující vztahy mezi lidmi v českých poměrech. Pokud se povznesete nad určitou těžkopádnost dialogů a scén, můžete peněz za lístek nelitovat. (08.11.2004)

Tak jsem se zase jednou nechal nachytat na slavná jména - Vetchý, Cibulková, Rašilov, Budař...a hlavně režisér skvělého Lebensbornu a neméně dobré Krve Zmizelého Milan Cieslar. No nepotěšili mě, ani já je nepotěším...scénář je prakticky nulový...nezajímavý, bez jakéhokoli nápadu či vtipu (když už si někdo troufnul to nazvat komedií)...nechápu roli Budaře, který je na začátku představen jako nevlastní bratr jedné z hlavních hrdinek...ale celý se zbytek filmu už se nepotkají. Film se 99 minut plácá od ničeho k ničemu a ani nahá (jak jinak) Alice Bendová to nezachrání. (05.04.2006)