Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Začiatky panelákových kazajok, v ktorých sme doteraz uväznení, k tomu bezradnosť zo socialistického systému, v ktorom muselo všetko fungovať za každú cenu, i keď len naoko. Životy ľudí však v týchto polo-rozostavaných sídliskách fungovali naplno a nie jeden sa tak stal ich obeťou. Postupné odcudzovanie sa zachytené už v jeho zárodkoch, krásna a realistická mozaika obyčajných, tragických situácií (v podstate ale úplne o ničom), ktoré dnes našťastie už nezažívame a ani by sme zažiť nechceli. 75%. (23.01.2009)

Tak tohle je opravdu extrémně depresivní kousek. Záměrné vyzdvihnutí negativních vlastností lidí a doby. Jediné vlastnosti, které můžeme u místních lidí pozorovat, jsou neuvěřitelná arogance, sobeckost, uspěchanost, neochota kohokoliv vyslechnout, či snad někomu dokonce pomoct. Jedna pani to dobře vystihuje větou "Já se o nikoho nestarám!!!". Taky tam sou lidi neuvěřitelně závistiví a neustále druhým něco vyčítají a sebe vydávají za hrozné chudáky. Na depresivnosti ještě přidává fakt, že nikde není ani kousek trávy, jen pak je tam v dáli záhon, ale přes něj si lidi zkracují cestu na zastávku. Celkový dojem ještě dotváří docela psychohudba, kamera i střih. Moc dobré, jen jestli nejsou 4 hvězdičky málo.... (19.03.2008)

Pronikavá satira, jež nám umožňuje se syrovostí sobě vlastní nahlédnout za okna panelových domů a poodhalit nám závoj zdánlivě ideálního obrazu socialistického soužití. Chytilová zvolila tentokrát jako klíč formu copánku upleteného z několika epizodických příběhů různých postav společenského spektra, které dohromady propojuje sdílený život na rozkopaném sídlišti, jež se stává ústřední postavou. (12.02.2024)

Asi nejdepresivnější film, jaký jsem viděla. Opravdu mi z toho nebylo dobře. Bohužel přemrštěné charakteristiky některých postav ve své podstatě mezi lidmi stále přetrvávají. Především nevšímavost, omezenost a hloupost. Paneláková atmosféra. Způsob snímání občas působí mírné závratě. Záměrné přehrávání je vlastně zoufalý výkřik nad zoufalou dobou. (16.12.2011)

Věra Chytilová točí tak, jako by si po 20letém půstu chtěla všechno vynahradit, a zahrnuje plátno množstvím postav, motivů a zápletek. Kdybych jich bylo tak polovička, mohlo by to v zásadě fungovat, jenže takhle jen hyperaktivně přeskakuje ze scény na scénu a divák má dojem, že režisér i kameraman museli být na pervitinu. Nemám z té nervní kamery ani z emočně přeexponovaných výstupů filmových postav dobrý pocit. Rád bych napsal, že snímek autenticky zachycuje atmosféru velkého sídliště 70. let, ale nebyla by to pravda. Film je tak nějak hysterický, chtělo to ubrat. Rozumím tomu, že divákům v době premiéry musel tenhle kousek připadat jako zjevení, protože na míru kritičnosti, s kterou Chytilová operuje, nebyl nikdo připraven. Právě v tom je její síla. Nebála se otevřít témata, o kterých všichni mlčeli, a je nutné si uvědomit, že natáčela krátce po procesu s Plastiky a Antichartě. To věru nebyla společenská atmosféra nakloněná otevřené umělecké výpovědi. Celkový dojem: 40 %. (13.10.2016)