Ovoce stromů rajských jíme

Hodně slabý pokus o českou avantgardu. Snímky Věry Chytilové jsou značně rozporuplné. Na jedné straně je schopna natočit výtečná díla, na druhé straně nic neříkající slátaniny, což je vidět hlavně na tvorbě devadesátých let. Jak už sám název filmu napovídá, nemusíme chodit daleko od Bible. Prezentuje zde svoji vlastní varaci mýtu o vyhnání z ráje. Žánrové vymezení by bylo liché určovat, nejčastěji se mluví o filmu – podobenství (s detektivním podtextem). Často se pohybuje na hranici srozumitelnosti. Beru-li ale film jako kompaktní celek, nemůžu ho zase jen kritizovat. Začátek, celý koncipován jako filmová „báseň, zaujme svým netradičním zpracováním. Zajímavá práce s kamerou (Jan Kučera) se vlastně nese celým dějem, stejně jako nezapomenutelná hudba Zdeňka Lišky. Resumé: nevyvážené dílko, které dokáže překvapit některými svými částmi (ať už obrazovými, nebo třeba již zmiňovanou kamerou a hudbou). (08.11.2003)

Ovoce stromů rajských jíme je snímek s jednou z nejúžasnějších hudeb a kamer jaké znám. Bez digitální techniky musely dát kameramanu Kučerovi (animované a dobarvované sekvence, více pásů zaráz, fázované snímání postav) strašnou práci, dá se to pokládat za dar nastávajícího otce tehdy těhotné Chytilové? Film byl tehdy zařazen do soutěže v Cannes, kde podle svědectví režisérky zůstal nepochopen, nevyhrál nic a reakce šly dokonce až k otázkám typu: „KDE zůstala Věra Chytilová Sedmikrásek???“ Vysvětlení pro takový neúspěch jinak ne až zas tak zašifrovaného, nebo zmateného snímku vidím ve scénáři. Scény vyloženě silné a scény odkazující svou statičností na počátky kinematografie se v něm totiž střídají s „animírkami“ – hudebními groteskami, které dnes, po čtyřiceti letech, působí vyčpěle a totálně nudí. Tato trojnost záměru komplikuje filmu případné pochopení, pokud o ní člověk neví, brzy se v jeho estetice ztratí. – vidím zde i vysvětlení toho že se Ovoce stromů… mohlo stát kultovním – pokud totiž film vidíte poněkolikáté, slabé scény si jednoduše vystřihnete a věnujete se zbytku. A je na co koukat – dodnes nebylo v České konematografii takovým způsobem zachyceno působení LSD (to však jen na okraj – tato informace udělala film populárním v USA, kde na DVD vyšel ještě před českou edicí). Film je však zejména „kinematografickou kantátou“ ve smyslu Resnaisova filmu Hirošima má láska. Díky jedné z nejpovedenějších filmových hudeb Zdeňka Lišky, pohybující se od úvodních a závěrečných hymnických starozákonních sborů, přes psychedelické scény (pedály varhan + cimbál) až po černé grotesky (jakoby ztripovaná Eva leze přes půlmetrovou zeď ráje a stále není schopna se tam dostat), připomínající atmosférou některé tracky ve stejnou dobu vzniklého alba Beatles Sergeant Pepper´s lonely Heart´s Club Band. Děj filmu je v konzistenci k psychedeličnosti celku přitažen za vlasy – Eva z ráje se zamiluje do ďábla Roberta, tato láska ji vyvede za brány ráje, ďábla odhalí a zabije, ale cestu zpět nalezne až za mrazu, kdy jí Adam – Josef odmítá. Herecké výkony (Jitka Nováková, Jan Schmidt) jsou podobně jako v Sedmikráskách stylizovány do křečovité loutkovitosti. Emblémem filmu je pro Chytilovou typické jablko (namátkou dále ve filmech Hra o jablko, Vyhnání z ráje), výrazná je symbolika barev (oblečení Evy po zaslíbení ďáblu se mění z bílé na rudou – kostýmy E. Krumbachová), hlavní motto filmu, při kterém člověku posléze běhá mráz po zádech zní: „řekni mi pravdu!“ – mnohokrát opakované sborem a v závěru filmu pokřivené do quasi-biblického: „nechtěj znát pravdu, jakož ani já ji nechci znát.“ (12.10.2010)

Zas a znovu mě tenhle Chytilové počin uchvacuje. Tentokrát musím souhlasit s oficiálním textem distributora. Filmařská lahůdka, kde si člověk snad v každém záběru uvědomuje obrazovou preciznost spojenou s jazykovou vytříbeností. Často zdánlivě banální a duchaprosté dialogy či monology dotvářejí pestrou mozaiku podbarvenou úžasnou hudbou Z. Lišky a k tomu souznící s obrazem. Dovedu si představit, jak Chytilová poháněla herce bičem. Třeba scéna na půdě, kde se Eva dotýká rozličných hudebních nástrojů, v rytmu pouští svazek paliček na buben a při tom se pohybuje mezi vším tanečními kroky. A to nemluvím o scéně s červeným pruhem látky. Pobíhání a míhání se lesem, mezi stromy, křovisky, barevné souznění s podzimní škumpou, obtočení kol stromu. Režisérky oblíbené barevné kontrasty - bílá, červená a černá. Detaily, znaky, náznaky, symboly. Výtvarný počin Krumbachové je stejně jako u Sedmikrásek neoddiskutovatelný. Kučerova kamera se jen nedívá, není pouhým prostředkem k záznamu, ona přímo dýchá, film jakoby se z ní rodil. Život a smrt. Uhrančivé, smyslné, dráždivé, nadčasové. Nepamatuji se, po kolikáté jsem viděl, včetně filmového klubu kdysi v kině, ale za čas se k tomuhle snímku opět vrátím. Spíše pro okrajové publikum. (02.03.2020)

Jako kdyby Věru Chytilovou nabudilo odmítavé nasměrování jejího dalšího novovlnného opusu "Sedmikrásky" a řekla si, že dá ještě více najevo své osobité vnímání světa. Tuto moji domněnku potvrzuje můj dojem z díla, kterým dvorní dáma české kinematografie narazila podobně tvrdě do zdi jako producenti hollywoodských sequelů. Nevšední pojetí filmového celku totiž doplňuje také občasná nestravitelnost, kdy se mi různé výklady scén navzájem střetávaly - chvíli mi například použití biblického materiálu zdálo jako jasná věc, občas mi ale sem posvátné křesťanské dílo vůbec nepasovalo (takto mi třeba nedala spát postava Jana Schmida). Jak mě odvážné nařčení společnosti v "Sedmikráskách" ohromilo v positivním slova smyslu, zde mě vší silou vykolejila stará známá paní Nejistota... Aspoň, že se po tomto potůčku dá plavit relativně v klidu a milovníkům výtvarné estetiky se rozbuší srdéčka, nicméně na tomhle nemá ani tak zásluhu paní Věra, jako spíš trio Juráček, Liška, Krumbachová. P.S. Zajímavý filmový debut Luďka Soboty. 70% (25.12.2010)

Ako chápem, že film má myšlienku rovnako ako aj cieľ, ktorý režisérska zamýšľala, len čo z toho, však? Keď nebaví tá šibnutá forma respektíve neforma a nedej a k tomu ešte aj škaredí a miestami vyzlečení herci (chlapi), tak tam je potom všetko márne. Radšej si chytiť do ruky knižku a niečo prečítať. Len nesúvislá kakofónia obrázkov s cieľom poukázať na pokušenie, ktoré tu je od nepamäti... Absurdné poňatie témy autorov, ktoré ma ale nebavilo. Jediné čo ma ako tak držalo pri zmysloch bola hudba. Slabý podpriemer. 30/100 (28.11.2018)