Kopytem sem, kopytem tam

Parádní humor, totální odvázanost, uvolněnost, trochu mi to připomíná vlastní volný studentský život na kolejích. Tento film má vše co má mít ! Geniální hlášky, slogany, nezapomenutelné momentky, parádní narážky... Kdo příjmá Hanákův, Šteinerův a Vávrův humor, tak si tu příjde na své ! Tento film nemám v top 10, ale nemá do něj daleko. Podobné jako v Bony a klid (za hovadiny se platí ! :-) ) Na tento film se dá koukat pořád dokola. Věra Chytilová zde ukázala opět svou profesinalitu ! Pošmurné, ale krásné prostředí Karlových Varů dodává filmů glanc. Prostě film, který nemá jedinou chybu, tak to zkoukněte, a AIDSme zdraví . (25.12.2008)

Tak toto bol nátresk, nihilizmus v čírej podobe. Prišlo mi to síce mierne uťahané a chvíľu trvalo, kým sa dej prepracoval do svojho grandiózneho finále plného paniky a krásnej ukážky povrchných vzťahov, no stálo to za to. Príbeh síce akoby nemal hlavnú os deja, všetko sa tu často zlieva akoby do jednej veľkej žúrky, ale na druhú stranu tie niektoré hlášky, hlavne od Šteindlera, teda stáli za to. Slušný nadpriemer. 80/100 (27.11.2019)

Vyslovene hnusne. Zvratene, prazdne, skarede, proste dokonala sracka. Vyhoda tejto urovne je, ze sa uz velmi neda padnut hlbsie, cize bud sa takto spraseny priemysel zruti celkom, alebo sa pomaly z tych hovan odrazi. Ako ukazal cas, boli 90-te roky dno netvorivej latriny domacej filmografie a tento srackovy pocin to dobre dokumentuje. Ked chcela pani Chytilova sokovat divaka prazdnymi holoprdnymi sekvenciami, mala obsadit aspon pozeratelne herecky a nie tento kontajnerovy vyber. Ze sa tie klobasovoprdne oskudy v predpenzijnom veku nehanbia otrcat sa lascivne v takto bordelovom blivajze! Akoze fakt hnusne. Steindler, Bartoska atd. sa ovsem kiblovym grcom remeselnicky casto nevyhybaju. Takze ako inak: ODPAD jak svina! (21.04.2022)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)

S odstupem dvaceti let lze konstatovat, že Chytilová v této pozoruhodné komedii, představující v plné síle poetiku "sklepáků", předjala některé Hřebejkovy filmy (nejvíce PUPENDO) a tvoří jakýsi spojovací můstek i k PELÍŠKŮM. Nezávazná taškařice nikdy nekončící puberty a stále nedospělé adolescence, ignorující nezastavitelnou dospělost, vyjadřuje víc než úděs jedinců: symbolizuje nedospělost společnosti jako takové. V druhém plánu - a tím ještě přesvědčivěji - vystihuje "přízemně" kulisy pozdní normalizace. Dojem z filmu je dojmem z dobové společnosti, která napovídá a předjímá celou řadu negativ polistopadového vývoje poté, když vyprchala prvotní euforie z listopadových shromáždění. Kdybychom měli hledat další možný spojovací můstek, najdeme ho v deziluzívních polistopadových textech pozdního Karla Kryla, které přibližně od léta 1990 začaly nemilosrdně nastavovat době její méně lichotivou tvář. Uhry, které na ní vidíme i dnes. Kontroverzní závěr filmu, ústícího do tehdy tabuizovaného AIDS, lze vykládat mnohoznačně: jako zásah cenzury, scénáristické i autorské selhání nebo nápověď civilizačního zlomu. Možností je ještě více. SKLEPácká poetika, ve filmu nepopiratelně obsažená, tyto tendence ještě prohlubuje. Hořký film, hořké prozření, nepopiratelná katarze. To je to, oč by nám všem mělo jít, pokud se skutečně chceme zbavit fenomenu "blbé nálady". (27.08.2007)