Kalamita

Upraveno v lednu 2024. Kalamita je nepokojnou groteskou se satirickými sklony a s dvojsmysly k rozjitření mysli. Pocity nenaplněnosti a osamělosti jsou důsledkem destruktivního procesu odcizení a neschopnosti nalézt uspokojivý intimní vztah. Konfrontace mladého a dosud nepřizpůsobeného prvku s aktuálně funkční strukturou vztahů a společnosti nutně odhalují dvojitou tvář reality i jednotlivců. Improvizační prostory se však uzpůsobením improvizátora zaplnily karikaturou výrazu. Mládí má sice vlastní přirozené tendence ke vzpouře, avšak tok osamělostí strhne niterný neklid jednotlivců do symbolického vyznění i do hmotného vyjevení naděje. Hrdinou grotesky je Honza Dostál (Bolek Polívka), nezkušený klaun na začátku své kariéry u železnice a při hledání vlastního místa v životě. Zbytky romantických ideálů dostávají podpásové rány.  K výraznějším postavám patří k vítězství ty cesty hledající sáňkařská reprezentantka Majka Kopecká (Dagmar Bláhová), lačně svádějící primářka chirurgie (Jana Synková) a bezstarostně koketní vlaková průvodčí Květa (Jaroslava Kretschmerová). Z dalších rolí: manželkou - doktorkou opuštěný učitel (Zdeněk Svěrák), zkušený hostinský a starostlivý Honzův otec (Antonín Kubálek), nestydatěji prodávající řezník (Bronislav Poloczek), poněkud neurvalý strojvůdce Lojza (Václav Helšus), nebo Honzův spolunocležník a strojmistr Douda (Laco Deczi, autor hudby k filmu). Kalamita je zneklidněním z pohledu na stav lidské duše uprostřed bílé vánice dvojznačných schémat uspořádání a vztahů. Groteska tančí verbuňk. (09.11.2009)

Bolek Polívka mi připomínal spolužáka ze základky, který chodil do školy v nádražácké čepici, na lavici vedle penálu a lahve s pitím měl plácačku výpravčího, smrděl vyjetým olejem motorového osobáku a uměl namalovat lokomotivu jedním tahem. Celý film Kalamita pak zase připomíná každou druhou cestu ze Třebové do Prahy s Českými dráhami. Jestli bylo účelem zkritizovat socialismus, lavina mě o pár desítek let minula. Naštěstí. (06.01.2015)

Ani na chvíli jsem neměl pocit, že bych sledoval příběh o lidech. Celé tohle představení působí jako ryzí panoptikum divných postaviček neúspěšně hledajících své životní poslání v nádherném horském prostředí, a to vše s jemným nádechem společenské satiry. Nebýt skvělého Bolka se svým typickým vzezřením a hereckým přístupem, tak bych měl s filmem vážný problém. V podstatě zde působil jako ta samá postava, kterou byl v Dědictví aneb Kurvahošigutntág a jen si odskočil do hor odkroutit jiný film. Vláčky mají v mých očích stále takové zvláštní magické kouzlo, takže příběhy z železnic jsou mým šálkem kávy. Bohužel mě však neoslovil celkový děj (vlastně na mě ani celistvým dojem film nepůsobil, spíše jako mozaika jednotlivých epizod) a kromě Bolka mi byla sympatická snad jen postava, kterou ztvárnil Zdenda Svěrák, vůči kterému mám velkou slabost. Moc tedy nechápu, nad čím zde všichni onanovali, ale koukatelné to i po letech určitě je - o tom žádná. Lepší 3 kousky. (29.03.2020)

Hned první scéna řekne o filmu všechno - Polívka nastoupil do vlaku života, dere se do první třídy, míjí kupé a sleduje, jak v nich lidé jí, válí se a spí. Jenže když si chce dát to vytoužené pivo, musí spoléhat na milodar. Metafora žrádla se ve filmu objevuje často - nákup u řezníka či oběd v jídelně (při pohledu na UHO se mi i po letech zvedl žaludek). Pomalu se propracovává k řízení, sleduje z okna vlaku mrouskání lidí a hledá ten skutečný život, i když vůbec neví, jak má vlastně ta velká budoucnost vypadat. Kalamita bohužel odhaluje všechny nedostatky Věry Chytilové, i když zatím v snesitelné míře - velkou toleranci ke "komickým" výstupům herců (Kurva hoši či Kopytem sem) či obětování životnosti příběhu "velkým" myšlenkám (metaforičnost situace musí být jasně a jednoduše vyjádřena, ať to stojí, co to stojí). Vykonstruovanost závěrečné čtvrthodiny filmu je IMHO za hranicí snesitelnosti. (22.05.2010)

Možno najsympatickejšia Polívkova postava, možno najzáživnejší Chytilovej film (pokiaľ nerátame Dedictví). Prelnutie artu a komercie, vtipu a trpkosti, českej hřejivosti (to ale iba tým vtipom) a chladu nielen okolitej zimy, ale aj ľudských vzťahov. Kalamita kulminuje v závere, avšak divák sa nedočká tradičného konca, kde hlavný hrdina nájde, čo hľadá a my to sním spoločne budeme rovnako hľadať neúspešne. V Kalamite cítiť ozveny novej vlny, ale nevnímam ju ako retro, skôr film, ktorý presne zapadá do obdobia svojho vzniku. Bohvie prečo som mal film z detstva zafixovaný ako ten, ktorý sa celý odohráva v snehu zasypanom vlaku. Pokiaľ márne hľadáte stále neúspešne k Chytilovej cestu, tu sa môžete úspešne chytiť. (10.02.2014)