Dedičstvo alebo Kurvahošigutntag

,,A teď si vás kúpím všecky!´´ Kultovní Dědictví aneb Kurvahošigutntág před 30 lety dorazilo do českých kin a potkalo se s částečným nepochopením. Chválené režisérce Věře Chytilové byl v několika případech vyčítán pokles oproti její předchozí tvorbě, pokles na úroveň komedií Zdeňka Trošky. Jenže mnozí to prokoukli od počátku, ti druzí poté naopak časem. I proto v roce 2019 při výběru 10 nejlepších filmů porevoluční kinematografie mohlo Dědictví skončit na krásném bronzovém místě a zaostat pouze za Kouřem Tomáše Vorla a Koljou Jana Svěráka. Věra Chytilová totiž ve skutečnosti v roce 1992 nenatočila buranskou komedii, ale jednu z nejchytřejších a zároveň nejzábavnějších komedií české kinematografie. Film našlapaný ikonickými hláškami a gagy, přesně takovými, které se ani po několikanásobném zhlédnutí prostě neomrzí. V jádru přitom Dědictví zůstává satirou i výpovědí o počáteční porevoluční době. Bohušovi Stejskalovi se tehdy splnil sen mnohých, Věra Chytilová poté zachytila to, jak to vypadá, když někdo jako Bohuš přijde k penězům. A neopomněla přitom na své filmařské schopnosti.   První dáma české kinematografie ve svých filmech většinou pracovala s lidskými slabostmi, sázela přitom i na absurdní humory či výkony neherců. I těch je v Dědictví aneb Kurvahošigutntág dost (Anna Pantůčková jako Teta navždy bude patřit mezi ty nejlegendárnější), Dědictví ovšem stojí především na Bolku Polívkovi, který v Bohumilu Stejskalovi objevil životní roli a dokázal z buranského protagonisty udělat sympaťáka, který se pro spousty lidí stal prototypem průměrného moravského burana. Jenomže obvinit Dědictví aneb Kurvahošigutntág z propagace buranství by bylo stejně krátkozraké jako obvinit Klub rváčů z podpory terorismu.   Polívka táhne celý film nejen svým proslulým klaunstvím, ale i schopností prodat vážnější momenty, které z Bohuše dělají ještě o trochu více sympatického burana, kterého náhlý přístup k drahým restauracím, nevěstincům, pštrosům, Karlům Gottům a kolotočům dovede k tragikomickému setkání s realitou. Pravou povahou svých blízkých přátel a spoluobyvatel, že vše si dost možná přeci jen koupit nejde a všeho jednou může dojít k nějakému konci. Větší nadstavbu tomu všemu ovšem dodává i vyvrcholení filmu, které opět vybízí k zatemnění smyslů a cílevědomé snaze si opět koupit všechny a vše. Právě finále je díky tomu výtečnou třešničkou na dortu celého filmu.   Počátkem 90. let nadále probíhalo vyrovnávání se s pádem socialismu, někteří se přes něj přenést nedokázali, někteří nedokázali si naopak přivlastnit vymoženosti a přístupy západního, dosud zablokovaného světa. Dědictví to vše dokáže krásně prodat, klíčové je ovšem právě ono prozkoumávání toho, co chlápek s doposud holou prdelí dokáže nadělat s velkou hromadou peněz. Od počátku se dá čekat cirkus, který funguje nejen díky Polívkově komediálnímu nadání, ale právě i citu Chýlkové pro humor. Kdo v tom vidí jen buranství a pokles Chýlkové, ten si objektivně zaslouží jen výsměch.   Dědictví aneb Kurvahošigutntág ovšem především skutečně zůstane nadčasovým dílem, protože reflexe 90. let do velké míry pořád obstojí i jako reflexe současnosti. Uteklo sice 30 let, odkaz prvního Dědictví tak trochu nedůstojně vyloženě pomočilo pokračování s názvem Dědictví aneb Kurva se neříká, spousty těch satirických kopanců ovšem obstojí i po letech. Dědictví aneb Kurvahošigutntág ovšem především zůstává jedním z nejzábavnějších i nejzásadnějších filmových klenotů české kinematografie..... (17.05.2022) (menej) (viac)