Pohŕdanie

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

Godard má svojské filmy, styl natáčení a vyprávění je intelektuálně originální. Základní osou Pohrdání je otázka, zda se zaprodat proti svému přesvědčení nebo nikoliv. Scénárista Paul dostává nabídku od producenta Prokoscha, aby přepsal scénář k jeho novému filmu, za který mu nabídne tučný honorář. Paul není ještě rozhodnut a jeho žena Kamila se k němu začne chovat divně a odtažitě. Godard se nebojí experimentovat v dlouhých záběrech, v dialozích nebo ve filtrech na kameru. Brigitte Bardot ukáže svou nahotu v plné kráse a je na co se koukat. Hudební skladatel Delerue používá pouze jeden hudební motiv, který se stále opakuje a velmi působivě podkresluje různé obrazy. Já jsem pořád přemýšlel, kde jsem podobný motiv zaslechl a podle jeho filmografie jsem zjistil, že rok před Pohrdáním dělal na mým zamilovaným filmu Cartouche a ten motiv je opravdu velmi podobný, ale rozhodně není na škodu. Francouzská Nová vlna opět boduje. (22.04.2018)

V skratke k jednej ploche rozprávania: Kľúčom otvárajúcim dvere k mnohoznačnej podstate tohto Godardovho filmu (ktorý, ako je preňho i ďalších tvorcov nouvelle vague typické tematizuje samotný povrch a teda filmový jazyk - ono „ako“, ktoré je tu naďalej rozvíjané do vnútorného metafikčného rámca príbehu scenáristu) je, zdá sa, farba. Výrazná umelecká výtvarná stránka sa v každej scéne a sekvencii dočkáva jemných obmien v kontrastnej farebnosti prostredia a šiat, ktoré postavy nosia. Jednotlivé farby pritom zastávajú rolu nositeľov určitých významov a emócií, ktorá sa však neprestajne mení a vytvára tak dynamický systém, kde je potrebné variabilné detaily interpretovať na základe vyznenia, vzťahov a vnútorného napätia jednotlivých precízne aranžovaných momentiek zo života jedného partnerského vzťahu („posteľová“ scéna z úvodu, ktorú postupne napĺňa modrý, biely a červený filter býva vysvetľovaná ako francúzska trikolóra, iné výklady to zasa spochybňujú). Ona mnohoznačnosť v kontraste s jednoduchosťou prisudzovanou príbehu a predlohe, ktorú samotný Godard s úsmevom označil v podstate za lacný romantický brak, ale po predchádzajúcich finančných problémoch potreboval látku odobrenú štúdiom, tak vlastne odráža mnohorakosť a komplikovanosť skutočného života. A čo viac si od filmu ako umeleckého diela priať? 80%_____P.S.: Pôvodne som hodnotil slabšie vplyvom okolností, ktoré so samotnou snímkou nemajú nič spoločné, ale po zrelej úvahe ho mením na spravodlivejšiu známku. (18.05.2015)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)

Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* (17.06.2020)