Malé životné etudy

Klasika, která v mých očích asi až příliš zastarala hlavně co se vizuální stránky a tempa týče. Na jednu stranu je to úplně ukázkový příklad filmu tehdejší nové vlny Hollywoodu, ale režie mi dnes přijde až příliš usedlá a nenabízí takové podivnosti jakými umí obohatit své snímky třeba takový Werner Herzog (ježiš, jak moc jsem si vzpomněl na jeho Stroszeka). Ale pokud se řadíte mezi fanoušky Jacka Nicholsona, tak vás tady samozřejmě nic nezklame, protože v Malých životních otudách je v té nejlepší herecké poloze jak ho máme všichni rádi. 60 % (05.06.2015)

Strašné. Z mnoha výtek zmíním dvě, které se vzájemně katalyzují - za prvé bizarně napsané postavy (doslova každá ženská v tomto filmu je zralá na výlet do psychiatrického ústavu), za druhé pak nesnesitelně přehrávající herci. Nicholsona jsem si nikdy nevážil, protože jsem ho považoval za neherce, který se celou kariéru svezl na tom, že ho režiséři vždy obsazovali do rolí sebe sama (tedy hrubiánského děvkaře). Tady je to asi poprvé, kdy jsem ho viděl přijmout nějakou výzvu a zahrát nějaké emoce. Dávám tedy dvě hvězdy za dvě minuty závěrečného rozhovoru (tedy spíš monologu) s otcem, jinak bída, bahno, přízemní mrazíky. (06.08.2012)

Důkaz, že Jack Nicholson byl ďábel už v roce 1970, kdy ho svět Hollywoodu začal teprve objevovat. Malé životní etudy jsou film poměrně o ničem. Nejhorší je to opravdu v momentě, kdy Jack přijede za otcem. V tu ránu se rozjíždí absolutní herecká nuda a tam Jack lehce stagnuje. Nicméně cesta do práce, kde Jack místo auta skončí na korbě náklaďáku hrající na piáno a objednávka topinky v restauraci jsou scény, na které v jeho podání rozhodně nikdy nezapomenu. Nářez. Jack byl herecký šílenec už v době, kdy to po něm nikdo nijak zvlášť nechtěl…a už kvůli němu stojí za to tenhle film vidět. (15.01.2019)

A mě se to líbilo. Takový obyčejný film o obyčejném chlapovi a jeho životě. Hlavní hrdina je bývalý pianista, který to vzdal a pracuje jako dělník. Táhne to s hodnou leč trochu pitomou servírkou, ke které se chová jako hajzl a podvádí ji. Neváhá ani svést přítelkyni svého bratra, nedokáže si promluvit s tátou jinak než když je po mrtvici a nemůže odpovídat. V průběhu filmu se ukazuje proč - protože ztratil respekt, lásku a city nejen k okolí, ale hlavně sám k sobě. Někdo to tu komentuje, že to nechápe, já to naopak dokážu pochopit velice dobře. Občas je to vtipné, občas nudné, není to žádné strhující drama a konec je cynický. Ty 4* dávám hlavně kvůli Nicholsonovi, který je tu už takový, jak ho miluju. Ošklivý, plešatějící, ale charismatický a excentrický chlap, který přitom jasně umí zahrát i slabé chvilky své postavy. (12.12.2022)

Malé konvenční etudy.¬         Poznámka: Toto opoznámkování je zamýšleno jako podání vysvětlení k filmu, a proto je vhodné čísti je až po jeho shlédnutí v případě, že se divák nedobral vysvětlení vlastního.¬                 Konvenční život může býti vlastně docela hezký a šťastný: dítě se narodí, je očkováno, navštěvuje mateřskou, pak základní školu, po vyučení nebo vyšších školách přijme někde zaměstnání, po čase se ožení či vdá, přijdou děti, denní starosti, možná nějaká bokovka, starobní důchod a radost z vnoučat, při troše štěstí nenápadná sešlost a milosrdná smrt. Smysl života není hledán, a nebo se hledání zúží na občasné letmé úvahy a letmá povzdechnutí, jakže ten život utíká, neboť pro takové hledání není v běžném životě času a místa pro důležitější věci, souvisící s běžným chodem života. Má-li člověk štěstí, přežije i některou tu světovou, obohatí se víc než ostatní, aby tak svým dětem usnadnil vstup do života nemlich takového jako byl ten jejich, ovšem s iluzí, že život jeho dětí bude lepší. Ti hloubavější či hledavější najdou své místo v některé z církví, ti světštější a snažící se více se prosadit v některé politické straně případně nepolitickém uskupení, dalším bude stačit jejich zahrádka, v paneláku akvárium s rybičkami a palma, jiným jejich koníčky či záliby, dříve partička mariáše dnes dobrý televizní seriál.¬                 Citová vyprahlost a mravní vyprázdněnost Roberta-Jacka se vyvíjí z hluboce skrytého pocitu bezútěšnosti konvenčního života, jaký jedině, jak se mu zdá, je mu světem nabízen; a poněvadž nevidí alternativu, protože není schopen vydolovati ze světa, do nějž byl vržen, jiné východisko a opříti se o ně, bloudí ve svém existenciálním kruhu, jehož konec není ukázán. V posledku tak příběh spadá do škatulky filosofie existencialismu, která byla v módě nedávno před vznikem snímku.¬                 Příběh "Malých životních etud" má svého následovníka ve snímku "Indiánský posel" S. Penna z r. 1991. Oba příběhy, byť nejsou zcela o tomtéž, poukazují ke stejné věci a mají vlastně i stejný konec — "Indiánský posel" je však podán syrověji, krutěji, nemilosrdněji; jako by doba, uplynulá od "Malých životních etud", pokročila... (08.01.2018)