Malé životné etudy

Na některé filmy se člověk dívá proto, že je zajímá příběh, na některé se dívá proto, že chce vidět skvělý herecký výkon. V tomhle případě se rozhodně jedná o film, který vyniká hereckým výkonem Jacka Nicholsona. Dějově mě tak nezaujal, i když ono hledání svého místa na světě a jeho nenalezení je tématem rozhodně zajímavým. (20.07.2015)

Ač je v centru pozornosti tradičně delikátní Nicholson, který se potácí životem s mrzutostí a potlačovaným sarkasmem mně často vlastními, Bob Rafelson svou univerzální režijní snahou dokazuje, že z hovna se bič uplést povede jen zřídka. A tenhle plytký dobový příběh o hledání sebe sama toho je bohužel, navzdory pár vydařeným scénám a dobře cílenému humoru, příkladným důkazem. 60% (10.03.2020)

Klasika, která v mých očích asi až příliš zastarala hlavně co se vizuální stránky a tempa týče. Na jednu stranu je to úplně ukázkový příklad filmu tehdejší nové vlny Hollywoodu, ale režie mi dnes přijde až příliš usedlá a nenabízí takové podivnosti jakými umí obohatit své snímky třeba takový Werner Herzog (ježiš, jak moc jsem si vzpomněl na jeho Stroszeka). Ale pokud se řadíte mezi fanoušky Jacka Nicholsona, tak vás tady samozřejmě nic nezklame, protože v Malých životních otudách je v té nejlepší herecké poloze jak ho máme všichni rádi. 60 % (05.06.2015)

Malé konvenční etudy.¬         Poznámka: Toto opoznámkování je zamýšleno jako podání vysvětlení k filmu, a proto je vhodné čísti je až po jeho shlédnutí v případě, že se divák nedobral vysvětlení vlastního.¬                 Konvenční život může býti vlastně docela hezký a šťastný: dítě se narodí, je očkováno, navštěvuje mateřskou, pak základní školu, po vyučení nebo vyšších školách přijme někde zaměstnání, po čase se ožení či vdá, přijdou děti, denní starosti, možná nějaká bokovka, starobní důchod a radost z vnoučat, při troše štěstí nenápadná sešlost a milosrdná smrt. Smysl života není hledán, a nebo se hledání zúží na občasné letmé úvahy a letmá povzdechnutí, jakže ten život utíká, neboť pro takové hledání není v běžném životě času a místa pro důležitější věci, souvisící s běžným chodem života. Má-li člověk štěstí, přežije i některou tu světovou, obohatí se víc než ostatní, aby tak svým dětem usnadnil vstup do života nemlich takového jako byl ten jejich, ovšem s iluzí, že život jeho dětí bude lepší. Ti hloubavější či hledavější najdou své místo v některé z církví, ti světštější a snažící se více se prosadit v některé politické straně případně nepolitickém uskupení, dalším bude stačit jejich zahrádka, v paneláku akvárium s rybičkami a palma, jiným jejich koníčky či záliby, dříve partička mariáše dnes dobrý televizní seriál.¬                 Citová vyprahlost a mravní vyprázdněnost Roberta-Jacka se vyvíjí z hluboce skrytého pocitu bezútěšnosti konvenčního života, jaký jedině, jak se mu zdá, je mu světem nabízen; a poněvadž nevidí alternativu, protože není schopen vydolovati ze světa, do nějž byl vržen, jiné východisko a opříti se o ně, bloudí ve svém existenciálním kruhu, jehož konec není ukázán. V posledku tak příběh spadá do škatulky filosofie existencialismu, která byla v módě nedávno před vznikem snímku.¬                 Příběh "Malých životních etud" má svého následovníka ve snímku "Indiánský posel" S. Penna z r. 1991. Oba příběhy, byť nejsou zcela o tomtéž, poukazují ke stejné věci a mají vlastně i stejný konec — "Indiánský posel" je však podán syrověji, krutěji, nemilosrdněji; jako by doba, uplynulá od "Malých životních etud", pokročila... (08.01.2018)

Tak tuhle ukrutnou nudu nemoh zachránit ani Jack Nicholson. A kdyby v tom nehrál on, asi bych to velice rychle vypnul. Z celýho filmu mě pobavilo akorát to, když si v restauraci chce Jack Nicholson objednat toast, dál se tam našlo pár hezkejch záběrů a nakonec ještě nesmim zapomenout na finální scénu u benzínky, která byla taková všeříkající. Jinak mi strašně lezla na nervy Karen Black. Tu bych musel tak po 3 minutách kopnout do držky. (07.12.2012)