Schmidtov príbeh

"Až umřu a všichni moji přátelé také, jako bych ani nebyl !!" Ne tak v případě jednoho velkého herce !! Díkybohu, že se kdysi John Joseph Nicholson rozhodl dát na hereckou dráhu, dnes už nespočítáte na prstech obou rukou, o kolik jím ztvárněných nezapomenutelných rolí bychom byli ošizeni.. Nerad bych zpochybňoval kvality Alexandera Paynea, nicméně About Schmidt nelze označit jinak, než jako dokonalou one man show geniálního Jacka Nicholsona, který si ho celý krade pro sebe a jemuž naprosto cíleně ostatní jen ostýchavě přicmrndávají, snad vyjma zde naprosto iritující postavy budoucího zetě Dermota Mulroneye a totálně přirozené Kathy Bates, tak by se dalo krátce vystihnout toto drama stárnoucího muže okolnostmi zahnaného do kouta.. Hned v úvodu příběhu se musí pan Schmidt rozloučit se svojí prací pojistného matematika, kterou ačkoliv vždy snil o svojí vlastní firmě, bezesporu zbožňoval, nato mu v čase nadcházející svatby jeho jediné dcery zemře milovaná manželka vytáčející ho do nejvyšších otáček už jen tím, že si dovolila zestárnout ve starou bábu, bez níž je však zprvu úplně bezmocný.. Schmidt tak inkasuje ránu za ranou, aby si nakonec ve svém karavanu, kdy nám drama zvolna přechází v road movie, uvědomil, že si jeho dcera Jeannie v podání krásné Hope Davis bere idiota, a rozhodne se jí svatbu vymluvit !! Jack Nicholson působí jako tradičně velmi přesvědčivě, zejména v jeho oblíbených cholerických návalech vzteku je okouzlující, ale dokáže prodat i tu bolest a neutěšitelnou prázdnotu nepotřebného muže.. Jako kontrast jeho neopakovatelnému působivému využití grimas a mimiky slouží jeho dojemné dopisování si s černošským chlapcem Nduguem, jemuž se stal na dálku pěstounem, kdy dělá prostřednictvím vnitřních monologů sám sobě vypravěče, čímž se tvůrcům podařilo velmi dojemně a inteligentně vykreslit právě ten souboj s jeho vnitřními běsy a nejniternějším smutkem, ale i jakýsi pomalý přerod v člověka, jež nakonec může dojít klidu a smíření.. Nevýrazné herecké obsazení vedlejších rolí, pomalejší tempo, jednotvárnost záběrů i jakási uniformita Schmidtova domu snímku, který se nedá nesrovnat s Americkou krásou, byť na její kvality hlavně díky Mendesově nedostižné režii ani zdaleka nedosahuje, dotváří bezezbytku obraz skutečně sychravého podzimu jednoho lidského života.. Big Jack však platí za jednoho z mála vyvolených, kteří dokáží na svých bedrech utáhnout prakticky jakýkoli film.. (30.05.2013)

Když jsem se na tento film začal omylem dívat na ČT1 zjistil jsem, že mám slabost pro sterilní televizní psychologická dramata. Nevím proč, ale tento film se mi moc líbil. Patrně má na tom podíl skvěle vyprávěním podaný příběh, hudba a výborně otrávený Jack Nicolson. No a ten závěr... ten mě dostal. Filmy z rodu Pan Harvey zapaluje svíčku prostě nemají chybu. (07.10.2010)

Film o tom, jak se může zhroutit život. Ovšem natočený nudně, v pomalém tempu, s castingem jakoby schválně naprosto "nijakých" herců (až na čestné výjimky), jenom chvílemi ta muzika a Jack. To je v krátkosti tenhle film. Dvě hodiny na NĚCO čekáte a ono NIC. Tohle nemohl zachránit ani jinak výborný Jack Nicholson. (03.11.2003)

Taký skôr smutnejší film s občasnými humornými situáciami, ktorý do nadpriemeru ťahá hlavne Jack Nicholson v škatuľke v akej sa ocitol v posledných rokoch svojej kariéry. Len sa tu už nesnaží toľko vtipkovať a je to viac na vážno. Má to zbytočne prehnanú stopáž a ku koncu to je už trochu naťahované, ale za jedno pozretie to určite stojí. 6/10. (05.04.2022)

Tedy nevím, co znamená to srovnávání s Americkou krásou. Oba jsou to dobré filmy, ale každý zcela jiný. Zatímco Krása je hořká satira a na zmenšeném prostoru si utahuje z životního stylu určité společenské vrstvy, Schmidt je komediálním dramatem stárnoucího muže, který se snaží na cestě za svou minulostí najít, co je pro něj důležité (uf, to to zní knižně). JIstě, oba filmy se dotýkají populárního "krachu amerického snu", ale to je jako byste chtěli srovnávat Vyšší princip a Ryana podle toho, že se oba odehrávají za války. Schmidt je nádherný citlivý film, ve kterém je správně odměřena legrace i vážná náplň. Chválení Nicholsonova výkonu je jako nošení ledu na Titanic, zvláště jeho komentáře ve formě dopisů africkému klučinovi byly super. Na konci jsem měl vlhké oči, což se mi stává opravdu výjimečně. Film bez kamerových jízd, filtrů a podobných odpoutávaček od náplně samé. (19.05.2006)