Obsahy(1)
Divadelní prvotina Milana Kundery měla premiéru v roce 1962 a v době ideologických agitek vzbudila kontroverze i nadšení. V Národním divadle v Praze ji režíroval O. Krejča, hrálo ji 14 českých divadel. Od roku 1966 nebyla uvedena. Díky brněnské inscenaci (premiéra v roce 2021, Mahenova činohra) máme možnost zjistit, jak tato tragikomedie vystavěná s typickou kunderovskou ironií kolem tématu věčného souboje jedince s dějinami, promlouvá k dnešku. Příběh Jiřího Nečase, který za protektorátu ukryje v bytě svého tchána dívku na útěku a zároveň v kapse svých kalhot schová klíče od tohoto bytu – to jsou spojité nádoby velkých a malých dějin, vznešených gest a přízemních pohnutek. A zároveň obrazem současného světa, za jehož okny se jeho „majitelé klíčů“ stále mění. Vzhledem k tomu, že o inscenacích ze 60. let minulého století máme jen písemné zprávy, jedná se o první televizní zpracování této tragikomedie, která má mimořádné postavení v moderním českém dramatu. Režie se ujal Martin Glaser, autorem scény je Pavel Borák a kostýmy navrhla Markéta Sládečková. Z hereckého obsazení je třeba vyzdvihnout výkony Jakuba Svojanovského (Jiří Nečas), Zuzany Černé (jeho žena Alena), Petry Lorenc v roli Věry, Petra Kubese a Terezy Groszmannové v rolích Aleniných rodičů. Dále hrají Martin Siničák, Viktor Kuzník, Pavel Čeněk Vaculík, Isabela Smečka, Vladimír Krátký a Jan Grygar. (Česká televize)
(viac)Recenzie (2)
Pravda je, že díla Milana Kundery jsou pro mě trochu složitá. Nicméně v této hře jsou zastoupeny všechny typy českých charakterů, které formovaly Československo za protektorátu. Jiří Nečas se nechce smířit s nevyhnutelností osudu a rozhodne se bojovat. Dívka, která za ním do bytu dorazí to nehodlá vzdát, ale nachází se na rozcestí - strach nebo odvaha? Alena je naivní dívka, která nevidí nebo nechce vidět a ať je doba jakákoli, nehodlá se omezovat. Otec Aleny lpí na pořádku, zdánlivě se chce vzbouřit, ale tak, aby to nemělo žádné velké následky, matka chrání rodinu a jedinou dceru, snaží se všemu porozumět, pochopit a udržet pospolitost. Do toho všeho se míchají dávné křivdy, prolíná se minulost se současností Jiřího. Někdy zkrátka nejde zachránit někoho, kdo zachráněn být nechce... ()
Když jsem Majitele klíčů kdysi četl, velice mě zasáhli svou myšlenkou, jak se na dvou stranách jedné domácnosti mohou řešit tak odlišné starosti. Povrchnost versus smrt. Nejdříve mi přišla ta větší míra „teatrálnosti“ trochu na škodu, později se ale ukázalo, že v tématu dramatu i na obou stranách bytu má své opodstatnění. Boj o život ani maloměšťácké starosti se prostě neobejdou bez jisté míry „hluku.“ 70%. ()
Galéria (13)
Fotka © NDB, Mahenovo divadlo / Petr Neubert
Reklama