Jakob klamár

Mám už dlouho neblahý pocit, že kdykoliv se někomu podaří natočit kvalitní film, který dostane po zásluze ocenění, chopí se do Američané, aby ho zprznili ... Máme před sebou komorní drama na vážné téma. Ocitáme se v židovském ghettu. Stačí se opozdit na ulici a můžete přijít o život. Civilní herectví bez přehrávání, neholené tváře, tlučené zdi bez omítky, otrhané oblečení se židovskou hvězdou, těžká práce. Humorem se tu nesrší, Jacob necigání, jeho nevinná lež sice rozpoutá pozdvižení, ale nestane se ani vůdcem ani hrdinou. Předlohu Jureka Beckera jsem nečetla, ale nedá mi to abych nesrovnavala s americkým remakem. Na rovinu - verze z roku 1999 není špatná. Tady se přehrává, Jacobovi se mírně řečeno práší od huby, je poznat, když si vymýšlí. Příběh je víc chonologicky uspořádaný, je mnohem víc dramatický a vyhrocený. Američané prostě potřebují svého hrdinu na pódiu, aby mohli uronit slzu a zatleskat mu. Příliš civilní provedení by je zřejmě neuspokojilo. Nevadí, snad o to víc vystoupil výkon Vlastimila Brodského. Jedna z jeho nejlepších rolí. Všem, které film oslovil doporučiuji i dokument: http://www.csfd.cz/film/292108-nedokonceny-film/ (16.03.2014)

Téma holocaustu patří v rámci světové kinematografie k obzvláště vděčným příběhům, skrývajících mimo své morální poselství také určitou dávku emocí. Jak je s nimi v rámci hrané fikce naloženo, závisí do jisté míry na konkrétním tvůrci. V případě JAKUBA zvolil režisér Frank Beyer překvapivě melancholickou tóninu, stimulovanou lehkým, typicky židovským humorem, prosvítajícím skrz temné a zanedbané ghetto, ztracené kdesi na polských hranicích. Neodvratná tragédie, blížící se se stejnou rychlostí jako tanky sovětské armády, je alespoň na čas vykoupena dobrosrdečným prášilovstvím titulního hrdiny. Drobný muž s ustaranou tváří a jakoby ustrašeným pohledem, který není žádný hrdina, jež přesto předstírá, že vlastní ukryté rádio a nosí válkou pokořeným lidem kolem sebe "zaručené" zprávy o již přicházejícím konci utrpení, je mistrovskou hereckou studií Vlastimila Brodského, získávajícího právě zde výjimečnou příležitost k výjimečnému výkonu, v českém prostředí jen stěží nahraditelného. Ocenění Brodského Stříbrným medvědem i prestižní oscarová nominace pro studio DEFA jsou jen zlomkem vyjádření obdivu zúčastněným tvůrcům, vzdávajících nenápadný hold lidské odvaze a statečnosti. Oč menší, o to větší. V roce 1944 zcela určitě. (26.10.2013)

Smutný příběh s obrovským potenciálem, ale.. S přibývajícími minutami ve mě narůstal dojem, že jsou židé ve filmu spíše karikaturami, popřípadě postavami z židovských vtipů..což není klad. Skutečně zde byli vystiženi jako v nějaké knize o stereotypech, jako milí hloupoučcí dědové... Neuvěřitelné. Ale kromě tohoto bohužel dost závažného nedostatku velmi dobrý, dojemný film. Myslím, že by se dal přirovnat třeba k Život je krásný, až na to, že Jakub lhář se bere dost vážně, což ale právě kazí to vykreslení charakterů. Begnini dělající přiblblé skopičiny by se mezi nimi ztratil. (08.03.2009)

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (14.12.2013)

Vlastimil Brodský netradičně v německé produkci, kde si svým výkonem vysloužil dokonce cenu Bílého lva. Přesto o tomto snímku hodně lidí ani neví. Škoda tedy, že především ČT se vůbec nemá k tomu film uvést. Ideálně s existujícím českým dabingem z roku 1990, kde se Brodský sám nadaboval. V německém originalu se mu bohužel nevyhnulo předabování německým hercem, které pro mě bylo iritující. I tak je ale vidět, že Brodský podal velmi solidní výkon. Zbytek obsazenstva mě tolik nezaujal a je možné, že vzhledem ke koprodukci bylo zčásti taktéž předabované, což taky ničemu moc nepomohlo. Jinak ovšem jde o pěkné komorní drama, které se divá na válku lidským pohledem pěkným námětem o židovi Jakubovi, který si vymyšlí nadějné zprávy z falešného rádia, aby zabránil ostatním z ghetta sebevraždám. Jeho postava se sice neostýchá lhání, ale zároveň tím pomahá a činí tak hrůzný svět pro své přátelé alespoň na chvíli lepším. Stejně tak film dokáže ukázat hrůzu války, ale jinak umí být i velmi poetický, zahrát si s dětskou fantazíí při výkladu pohádky,ale i s tou dospělou při neústalých Jabukových vzpomínkách na staré časy a dávnou lásku. Možná trochu zamrzí ufiklý konec, který su ale alespoň v sobě po jednom zajímavém tragickém osudu jedné z postav ponechá naději. (16.12.2020)