Hranice Európy

Číselné hodnocení u tohoto angažovaného dokumentu velkou roli nehraje, spíše záleží na přístupu každého jednotlivého diváka či divačky k tématu. Filmařským stylem totiž Hranice Evropy rozhodně nezaujmou a zároveň nelze úplně říct, že by samotný snímek nabídl nějaká nečekaná východiska. Jde však o adekvátně zpracovanou novinářskou práci, která je z humanistického hlediska důležitá a sympatická. Více zde. (19.04.2024)

Největším překvapením paní, která suverénně tvrdí, že za nezájem o ošetřovatelskou službu může štědrý sociální systém, a nikoliv naprosto mizerné pracovní podmínky. Neplacená práce přesčas, to, že pečovatelky koupí jídlo seniorům občas i ze svého, z té minimální mzdy, co vydělávají, to je považováno za samozřejmé. Jako vážně? A co takhle změnit tento systém. Provozovatelé hotelu a farmy těží z faktu, že zatím pořád přicházejí migranti ochotní pracovat i za mizerných podmínek. Dokud bude k dispozici tato levná pracovní síla, sami nic měnit nebudou a pojedou dosavadní styl provozování byznysu. Jak říká ten mladý Slovák: Hodiny si nepočítám, co z toho, pokud bude chtít, stejně mě odrbe (přeloženo do korektnějšího jazyka). (27.03.2024)

Že se určitým tématem zabývá Saša Uhlová, znamená, že je pácháno nějaké bezpráví. Fakt, že si mnohé ústrky, erodování práv a pošlapávání důstojnosti vyzkouší na vlastní kůži, je obdivuhodné. Dokument je volné pokračování Hranice práce mapující pracovní podmínky špatně placených zaměstnání v ČR. "Výlet" za hranice, s ohledem na výběr pracovních pozic a všeobecné vzhlížení k západním zemím, jsem očekávala méně zdrcující. Což byla pravda jen částečně. Osobně mě nejvíc překvapily podmínky v irském hotelu. Snímek funguje, ale tolik se mě nedotknul. A to jsem si při studiu na VŠ byla o prázdninách "vydělat" ve Skotsku sběrem malin. Pokud má člověk pocit, že některých změn není schopen ani u nás, pak je mnohem těžší jich docílit za hranicemi. A trochu po něm informace stečou. I přesto doufám, že téma padne úrodnou půdu a bude se dále medializovat. Ostatně jednotná evropská minimální mzda zní jako plán! Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024. P.S. Jdu to porovnat s psanou reportáží Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. (24.03.2024)

Dokument trpí chorobnou touhou odhalit něco, co se mu odhalit nepodaří. Neustále seznamuje diváky se skutečnostmi, které zná každý kdo ve svém životě alespoň na 15 minut zapnul čt24. Saša Uhlová se v jeho průběhu jistě dostává do nepříjemných situací, většinu z nich si ale způsobuje sama, nebo jsou způsobeny tím, že není zvyklá na tak fyzicky náročnou práci, jakou se rozhodla přijmout. Sledujeme tak jen snůšku situací, které jsou hluboce individuální a nemají žádnou vypovídací hodnotu o větším celku problému. S tím samotným bych ale neměla až zas takový problém. U poslední pasáže jde ale etika naprosto stranou. Pominu-li fakt, že srovnávat práci na poli a v hotelu s péčí o seniory je straight up nezdvořilé, vytváří dokumentaristka pro rodiny pacientů řadu traumatizujících situací, vědomě porušuje pravidla stanovená agenturou a pak stejně trvá na tom, že jí my, diváci, máme litovat. Diskutovat (předpokládám) bez vědomí rodin zdravotní stav jejich blízkých, natáčet jejich domovy a ještě si stěžovat, že je vám smutno z toho, že má někdo Alzheimera je kolosálně divný. Dokumentaristka neustále zdůrazňuje, že pro lidi je tato nevděčná a špatně placená práce (rozumějte všechny tři práce, které zkusila), existenční nutností. Evidentně ale zapomíná na to, že pro ní to nutnost není, a moje sympatie vůči jejím těžkostem, kterých se ale může kdykoli bez následků zbavit, tedy rychle okorává. (13.06.2024)