Svetlá rámp

Co k tomu říct? Světla ramp jsou důkazem toho, že i když byl Chaplin králem němého filmu, zvládnul mistrně i film zvukový. Věděl sice, že éra pantomimy je dávno pryč, ale on ji přesto dokázal do svého filmu velice vkusně dostat a pohrát si s ní všemu ku prospěchu. Většinu své kariéry také ve filmech volně a bez scénáře improvizoval, ale Světla ramp dokazují, že když už se pustil do psaní scénáře, stálo to za to. Protože zde je to právě scénář, plný laskavosti a moudrosti, který mě mnohorkát pobavil a ještě více dojal. Nic by samozřejmě nefungovalo bez skvělých hereckých výkonů, či bez pomoci líbivé hudby. Neumím říct, který z Chaplinových celovečerních filmů je nejlepší, protože všechny jsou úžasné a po shlédnutí většiny z nich mám dojem, že je to právě tento. Takže bych se musel na všechny podívat v krátké době znovu, ale ani pak bych toho asi nebyl schopen. Kažodpádně pokud nejsou Světla ramp nejlepším, jsou velice dobrým a krásným filmem. (22.03.2011)

Během projekce tohoto filmu se mi z neznámých důvodů udělalo děsně špatně. Co se dělo dál, raději nebudu popisovat. Jednak Vás to asi nezajímá a pak by to taky mohlo urazit ty, kdo mají nějakou úctu ke klasickému filmu. Takže raději stručně: Krásně dojemný Chaplin jak je zvykem, se kterým mám holt spojeny spešl zážitky. (29.07.2007)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)

Ve filmu Kontakt postava Jodie Foster říká něco ve smyslu, že by tam místo ní měl být básník a ne vědec, aby dokázal popsat, co vidí. Místo TonyhoCLiftona by tu měl sedět básník, aby popsal mé dojmy ze Světel ramp, protože já to nedokážu... Myslím, že každý významný umělec by se s kariérou měl rozloučit podobně. Chaplin prakticky zfilmoval zápisník svých životních mouder a co replika jeho postavy, to materiál na citát: "My home is the theater. - I thought you hated the theater. - I also hate the sight of blood, but it’s in my veins." /// "Don’t worry. Tonight you’ll make them look like amateurs. - That’s all any of us are: amateurs. We don’t live long enough to be anything else." /// " Time is best author. It always writes the perfect ending." Považuji za jednu z největších nespravedlností ve světě filmu, že drtivá většina lidí, co si myslí, že zná filmy, považuje člověka, kterého ve své době jeho filmové myšlenky uznával i Einstein nebo Gandhí, jenom za toho chlápka z němých grotesek s knírkem Hitlera, co divně chodil a vtipně padal. Neříkám, že jsem to taky tak nevnímal, ale nic nemůže být dál od pravdy. Dneska se do každého druhého filmu perou sluníčkově humanistické myšlenky, působící jako pěst na oko, přitom to Chaplin zvládal tak lehce a jednoduše. Co se týká nějakých tvůrčích výpovědí, tohle těžko hledá konkurenci a to si to ten šílenec opět sám zrežíroval, napsal, zhudebnil a zahrál hlavní roli. A scéna s Busterem Keatonem? Tohle enmá konkurenci ve Schwarzeneggerovi se Stallonem, Redfordovi s Newmanem, Stewartovi s Grantem, větší filmové osobnosti své doby se v jedné scéně nikdy nesešly. A samotný závěr ždímá emoce víc jak Madisonské mosty a to je sakra co říct. MInimálně bez Diktátora a Kida bych do toho asi nešel... pro všechny ostatní 10/10 (17.01.2016)

Chaplinovi sa podarilo zrejme to najdôležitejšie, čo počas natáčania tohto filmu zamýšľal: presvedčiť diváka o tom, aká je sláva vrtkavá a pominuteľná, ako umelca jeden deň milujú, druhý zatracujú, ako z oka vytryskne slza pri predstave, že žezlo preberá niekto iný a jeho osud je spečatený tápaním v alkohole, sebaľútosťou a duševným trýznením. Tento príbeh je neuveriteľne autentický, osobný a mňa oprávnene chytil za srdce. So starcom Calverom som súcitila, priala mu úspechy, večný potlesk a burácanie obecenstva, ktorý bude ešte silnieť a mohutnieť, keď sa opona nevyhnutne zastrie. (21.07.2010)