Diktátor

Charles Chaplin bol pán nadherec. Nikdy by ma nenapadlo, že niekto dokáže tak famózne stvárniť najhoršieho diktátora všetkých čias, ešte k tomu v období, kedy Hitler musel po tomto filme peniť od zúrivosti a napchávať sa antidepresívami minimálne mesiac. Občas v tejto paródii zaváňala sladká wilderčina, najmä predzáverečná scéna groteskného konfliktu medzi Hynkelom a Napolonim, je kongeniálnym vyvrcholením. Dala by som 5*, no predsa si myslím, že to Chaplin mohol dotiahnuť po obsahovej stránke ešte trošku ďalej, pretože niektoré miesta sú pomerne hluché. Keď si však v mysli vybavím ten grandiózny Chaplinov výkon, mám chuť spievať chválospevy, na jeho diktátorskej nemčine som sa bavila kráľovsky. Aj v úplnom závere, príjemne dojemnom, vsádza nakoniec na tú rozumnejšiu kartu a akoby prehováral Hitlerovi priamo do duše. Úžasný filmový chaplinovský zážitok. (05.08.2010)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Scénář: Charles Chaplin .. Ne nijak výbušně vtipné, i když pár silně humorných momentů dekadentní grotesky se najde. Diktátor je už ze své posměšné podstaty prostě geniální, neuvěřitelně zábavný a zároveň mrazivý. Samozřejmě, má to své mouchy, jako je délka, nesourodost, někdy je popis tehdejší doby v Evropě očima Chaplina krajně účelový, ale ve své podstatě a jasném poselství je to skutečně silné ba věčné dílo. (07.10.2007)

Tak tohle je opravdu kultovní záležitost. Do filmu jsem šel s despektem. Dost starých filmů časem ztrácí svoje kouzlo, třeba takový Občan Kane mi nic neříká. Ale tohle je kouzelné. Opravdu jsem nečekal, že se u tak starého hollywoodského filmu budu smát, ale ono ano. To jak Chaplin zesměšňuje Ádu je geniální. (25.04.2005)

Navzdory svému stáří se jedná o vynikající film, který kombinuje prvky (němé) grotesky a válečného dramatu, a co je podstatné, po celou dobu udržuje divákovu pozornost, nenudí a rozhodně se nenechal zubem času nějak výrazně ohlodat. Ve své podstatě bych Diktátora označil za nadčasový snímek a v době, kdy vznikl, byl opravdu velmi důležitým, silným a dokonale satirickým počinem. Chaplinův Hynkel nemá chybu, stejně jako jeho holič, avšak pobaví také Jack Oakie v roli Benzina Napoloniho. Scény, kde se dva diktátoři setkávají, jsou vskutku vtipné a patří k tomu nejlepšímu z celého filmu, ovšem snímek nabízí celou řadu zábavných scén, jež jsou prolnuty dramatičtějšími okamžiky, kde není nouze o napětí. To vše pak směřuje k závěrečnému proslovu, jednomu z nejsugestivnějších a možná i nejemotivnějších v dosavadní kinematografii, při kterém je potřeba vzdát velký hold Charliemu Chaplinovi, neboť bez jeho výtečného podání by nemusel vyznít tak silným a odzbrojujícím způsobem. Diktátor je film, který si zaslouží jasných 5*, neboť skvěle kombinuje žánry, nenudí a má v sobě takové poselství, které by si lidstvo mělo stále připomínat. (31.01.2015)