Až budem mŕtvy

Příkladně neučesaný, černovlnný vrchol Pavlovićovi kriticky nastavené tvorby sleduje kroky vášnivého (avšak nepříliš talentovaného) zpěváka Jimmiho Barky (Dragan Nikolić). Ten žije arogantním stylem ze dne na den, podvádí a využívá vhodně každé příležitosti, jež se mu naskytne, a skrze svody žen a dívek i jiné známosti se na své cestě během několika dní dostává na hospodské slavnosti, do kasáren, kde pracuje jeho strýc, i na soutěž mladých hudebních talentů, kde jej však čeká zdrcující debakl. Svým nepříkladným plahočením napříč dezorientovanou a zmoženou krajinou socialismu rozhodně nevytváří pozitivní, povzbudivý obraz tehdejší mladé generace a pojetí bezútěšného filmu, v němž jsou ukazovány „zapadlé dvorky“ lidských příbytků i životů ve vší autenticitě, míří za zdrcující obžalobou srbské reality dané doby. Rázná, ostrá a nečekaná tečka, která přijde po Jimmiho návratu domů, je přitom ve své výhružnosti natolik krutým rozuzlením, že má zpětně moc přehodnotit dosavadní divákův vztah k antihrdinovi a vydolovat z něj kus lítosti. Film, jenž by se za svou syrovost jen hodil do vitríny československých zlatých šedesátých (nejblíž má takto k prvním Schormovým snímkům). (03.01.2013)

V klasickém snímku „černé nové vlny“ se můžeme soustředit na postavu Jimmyho Bárky a přemítat nad tím, do jaké míry jde o antihrdinu a jak vlastně hodnotit jeho přístup k ženám, ale taky si lze všímat obecnějších souvislostí, například vztahu velkoměsta a vesnice. Pro film je totiž důležité, že Bárka je za zpěváckou hvězdu až do chvíle, než se dostane do Bělehradu, kde na soutěži zcela vyhoří. Na filmu není nejděsivější obraz provinční bídy, do které se také v závěru opět vracíme, ale nekritické Jimmyho přesvědčení o vlastních schopnostech, živené podporou nesoudných lidí z maloměsta. Málokdy se stane, že film dokáže natolik deziluzivní sdělení, jakým tahle bezútěšná zpráva o neprůchodnosti sociálních vrstev rozhodně je, podat tak ambivalentní cestou. Svoji roli určitě hrají již zmíněné záporné rysy hlavní postavy, ale také znatelné komediální ladění snímku vyvažující jeho výslednou pochmurnost. (19.01.2013)

Zpěvák, který neumí zpívat, se snaží dobýt Balkán, muž, který není schopen milovat, "obdělává" (když použiji výraz přímo z filmu) každou ženu, na kterou si vzpomene, pohrdavý flákač, který si na svůj chleba nevydělá, hlady netrpí - Jimmy Bárka a jeho cesta životem. Tam a zase zpět, neb prozření a přiznání si skutečného stavu věci může být někdy až moc rychlé. "...já? Já nic, jsem odepsanej...". Jugoslávská nová vlna - syrovost a nekompromisní obraz drsné atmosféry, (de)formující charaktery i celou společnost. Celebrita své doby, jako předobraz prohnilosti dnešních hvězd - i tak se dá film brát. (15.03.2015)

O Crnom talase viem len málo, takže časť kontextu mi zrejme unikla. Kamera je zaujímavá, filme je koncipovaný do dlhých scén, kde je iba jedna kamera, ktorá sa hýbe, ako sa hýbu postavy a strih nastáva, až sa zmení priestor či čas. Obraz Juhoslávie šesťdesiatych rokov je tiež fajn, no ten scenár je jeden veľký účelový balast, kde sa veci dejú len preto, aby sa v ďalšej scéne udiali iné veci, ktoré nakoniec uzavrú kruh. Či už bola tá epizódnosť zámer alebo nie, postavy tým pádom pôsobia ako bábky v hre. (10.10.2013)

Tento jugoslávský film, jehož doslovný překlad znamená něco ve smyslu Až budu mrtvý a bledý (název, jenž mi evokuje přesnou představu o způsobu života hlavní postavy), lze směle zařadit do období jugoslávské nové vlny (novi film), ze které se o něco později vyprofilovala komunistickým režimem nazvaná černá vlna. Sociálně-kritický vhled do života Jimmyho Barky, který bez jakýchkoliv vazeb ke společnosti bezstarostně proplouvá krajinou až k tragickému a nenadálému konci. Černobílý, křišťálově čistý skvost, ukázkový příklad jugoslávského nového filmu. (19.01.2008)