Le Pull-over rouge

Nevím, zda jsem se více obával těžkého tématu trestu smrti nebo spíše, aby méně známý režisér příliš neobratně nevykrádal José Giovanniho. Velká společenská bolest ze systému s gilotínou v tom je zase silně cítit, mimo to např. scéna se zacházením s odsouzeným v osudní den v cele je strašný hnus, nicméně toho druhého jsem se bál celkem zbytečně. Ono se tedy, pokud jste již některé spřízněné francouzské snímky 70. let viděli, nelze úplně vyhnout vzpomínce a srovnání, nicméně oceňuji, jak každý tvůrce dokáže k podobnému ději s úplně stejným závěrem zaujmout jiný přístup: Zatímco Giovanni v Bez zpáteční jízdenky i Dvou mužích ve městě vypráví o jasných obětech systému nebo Mocky v Le Témoin vytváří z příběhu kolem justičního omylu absurdní cynickou frašku, u Michela Drache v Červeném pulóvru se postupně jedním z důvodů zneklidnění stávala u mě obrovská nejistota ve vztahu k hlavní odsouzené postavě. Ranucci ztvárněný sovětským rodákem Sergejem Avedikjanem mi byl blízký věkem a pohnuté prožitky, jakým čelil na policejním komisařství i v pravidelných konfrontacích s matkou, ke mě doléhaly působivě depresivním dojmem. Zároveň však zvláštní, v méně vypjatých scénách až chladně neutrálný dojem, jaký na mě tenhle zatčený obrýlený intelektuál vyvolával, mě nedokázal přesvědčit o Ranucciho nevině a čím déle film trvá, tím se stává ještě nejasnější v otázce, nakolik je odsouzený vinen a také se přidává zneklidnění i z druhého pohledu, co když propustí potenciálního úchylného vraha jen pro nedostatek důkazů... a když si ještě nad rámec obsahu filmu připočtu čtení o skutečném případu, jak navzdory protestům za osvobození, napsání knižní předlohy s jasným stanoviskem i prohlášení trestance o nevině prokázaly poslední výzkumy případu v roce 2018 jednoznačnou vinu, zatímco dřívější obnovení případu vykazovala silnou falešnou manipulaci, může mě maximálně uspokojit, že nepracuji jako vysoce postavený soudce ve Francii 70. let. Ufff.. Jinak dobový film totoho ražení byl pro mě zase trefou do černého a rozhodně víc než třeba letošní Goldmanův proces, vracející se do 70. let k podobnému tématu nejen s křížkem po funusu, ale až skoro tuctovým zážitkem. Vadily mi vlastně jen drobnosti, např. obsazení Rolanda Blanche, u jehož obličeje stále vnímám ty groteskní figurky, ač má hrát drsného policistu, nebo občasné neobratné se uchylování režiséra k literárnímu vypravěči. [80%] (01.09.2023)