The Curse

"Should I just go reset this?" "It's fine just let it happen." (added 18.5.2024) Jeden z těch případů, kdy se moje hodnocení odráží od toho, jak engaging je tenhle projekt, spíše než jak mě bavil. Nathana Fieldera a jeho práci neznám vůbec, zato Benny Safdie už je pro mě známý pojem... oba se dali do kupy a dostaly tenhle koncept na show ze situace, která se Nathanovi stala, kletba, kterou mu podobně jako v show přiřkla žebračka, zde malá holka, které nechtěl dát peníze / nebo dal ale jen pro show a chce je zpátky. Christopher Nolan sám mě pak zaskočil v tom, že uváděl Q&A s oběma tvůrci a kde se vyjádřil i v rámci toho, že 'The Curse' mu svojí realitou hodně připomněla 'Twin Peaks', což bylo hodně profound point a celou druhou půlku show, od téhle informace jsem se nemohl vzdát toho lynchovského mysteriózního podivna, se kterým se tahle show až do svého ulítlého závěru táhne. Takže, jak zrekapitulovat něco jako je 'The Curse', kde Nathan tvoří perfektně ten blend toho, jak se pro reality show lidi začnou pitvořit a nakládat se svojí vlastní (for clicks), kde (režisér) Benny Safdie sám má nejvtipnější postavu, režiséra, který se snaží uměle dramatizovat a dělat hroty, aby přitáhl diváky k obrazovkám a který zároveň selhává i jako přítel a dá se označit za nejvíc nepředvídatelný element show, kde Emma Stone hraje skvělou roli, ale jakoby její liberální Whitney hrála na všechny strany, a kde podpantofláčový Nathan už nemůže působit snad ani víc bezcharakterně. A přitom 'The Curse' má svoje momenty, má svoje chvíle, kdy umí chytit za koule, taky má svůj tajemný soundtrack, stejně tak jako používá spousty trefných song voleb: E08, rapování v autě (Dead Prez - Hell Yeah), E10 (Dougieho song v autě: Yo no Huego by Big Sheemba). Závěr je samozřejmě záměrně jedno velké WTF, které má po tom sunutí zanechat dojem, ale dojmy z téhle satiry jsou velmi rozpačité, ale líbí se mi ten engage, je to taková to show, ke které budou mít asi lidi hodně co říct a o které bude lidi bavit žvanit, pokud budou znát hlouběji kontext. Ale třeba mě někdy zpětně napadne k tomu napsat něco chytřejšího, show mě nechává spíše roztříštěného... so, lets get that car music Dougie vibe... (29.03.2024)

Bingnul jsem celou sérii po twitterových WTF ohlasech na poslední část, a převládajícím výsledným pocitem je asi zmatenost spojená s rozmrzelostí. Má to spoustu záblesků briliance, ale zcela divácky uspokojen se necítím. Nejlíp to na mne fungovalo v momentech komediální satiry na virtue signalling, přetvářku na kamery a pokrytectví boháčů, ale těch žánrů a motivů má The Curse mnohem více, přičemž se mi nezdá, že by se všechny dočkaly uspokojivého vyústění. Poslední epizoda je zhruba od půlky fajn full bizár, ale když jí předchází devět hodin relativně při zemi se držícího normálního dramatu ... přijde mi to jako odraz domýšlivosti tvůrců, té stejné domýšlivost, jakou trpí hlavní hrdinovů seriálu. (14.01.2024)

Více by tomu slušel půlhodinový formát, a tudíž poloviční stopáž, protože některé scény se přeci jen táhnou trochu déle, než by měly, ale za celý koncept seriál nemůžu jinak než plný počet. Prvotřídní zástupce (sub)subžánru „všednodenního“ hororu, který naposledy brilantně vytěžil Ari Aster v On se bojí, kombinuje prvotřídní cringe estetiku Fielderových non-fikčních pořadů, lynchovskou surreálně snovou poetiku Twin Peaks, hutné psychologické drama o manželské krizi ála Scény z manželského života a výstižnou kritiku současných hot topics (woke politika, diverzita, posedlost mediálním obrazem apod.), a ještě k tomu dokáže být silně návykový, i když se v něm toho moc po většinu stopáže neděje. The Curse nepustí hlavně díky neutuchající tenzi mezi jednotlivými záběry/scénami, která je vytvářena vychýlenou stísňující hudbou, autentickým herectvím a snímáním většiny akce v druhém plánu skrze objekty/odrazy, což vytváří nepříjemnou iluzi, jako bychom na veškeré dění nahlíželi z pozice skrytého pozorovatele/voyeura. Je také dalším úspěšným cvičením v zachycení trapnosti každodenního života, zde umocněného skrze téma konstruování falešných narativů skrze média, což jednak dělají postavy v seriálu, zároveň i jeho samotní tvůrci. Samotný konec a poslední epizoda je pak kapitola sama o sobě, přinášející ohlušující katarzi a zboření stěny polodokumentárního formátu. A24 skutečně jede neskutečné bomby a po loňském Ve při a několika nedávných filmech s velkou jistotou obhajuje pozici moderně smýšlejícího studia točícího áčkové, divácky přístupné tituly s vysokými production values, které však narušují a mnohdy překonávají veškerá žánrová očekávání a současné hollywoodské/televizní konvence. Nepopsatelně zdrcující zážitek. (16.01.2024)

Tak si říkám, že obsahově vzato jsem se mohl unudit už někde u 3. epizody, ale prostě ten experimentální styl, diskomfortní pocity a budování napětí, krásně dysfunkční vztahy, povrchní postavy odtržené od (ne-)reality a sympaticky paranormální finále – to vše vyústilo v unikátní, divácky zajímavý zážitek, co má svoje vlastní kouzlo (podobně jako loňský Beef). Snad jen záběrů přes zaprasený sklo bych něco ubral. 80% (28.01.2024)

Škoda že to nebyly dvacetiminutovky, 200 minut by tomu slušelo daleko víc, devět hodin je masakr a prvních pět dílu je celkem náročných k ukoukání. Ale kdo ví, zda by poslední díl tak vyzněl. Chápu tvrzení, když Nolan řekl, že něco takového v televizi neviděl. Je to svěží vítr, podivně návyková záležitost. Safdie a Fiedler jsou masakrózní koktejl. (03.03.2024)