Harakiri

Strhující snímek, který na pozadí příběhu několika róninů mistrně vystihuje rozdíl mezi opravdově čestným jednáním a používáním pojmu "cti" jako pouhé "povrchní ozdoby", za kterou se schová kdejaké svinstvo. Závěr filmu poukazuje i na rozpor mezi skutečným průběhem událostí a jejich oficiálním podáním. Ozdobou "Sepukku" jsou suverénní herecké výkony a Kobayashiho režie, která je zárukou mimořádné formální zdařilosti snímku. (15.06.2009)

Pořádné vystřízlivění z heroických samurajských klaďasů. Samurajové jsou holt také jen lidé a image klanu jim je zde nade vše. Tatsuya Nakadai v roli ronina, kterému v životě už nic nezbylo je zde naprosto boží a respekt z něj sálá na kilometry daleko. I přes znatelné přiklonění k temné straně síly tu všichni mají to striktní japonské vychování a dle toho jednají, mluví a pohybují se. Hodně vážný film. (04.10.2010)

Čekal jsem něco trochu jiného, něco na co jsem byl zvyklí vídat v samurajských filmech, ale dostal něco jiného. Soubojů jak šafránu a místo nich dvě hodiny filozofování o morálce samurajů a pohled nato, že i samurajové jsou povrchní lidé a slovo čest (uvnitř) pro ně nic neznamená, jen aby na povrchu a před očima ostaních byly ti sparávní jako celý klan Iji. Charakterizuje to jedna z posledních vět filmu: "Nemůžeme přece říct, že naše samuraje zabil vyhladovělý rónin, řekněte, že zemřeli na nemoc...". Tatsuya Nakadai sice není Toshirô Mifune, ale zde hladového samuraje zahrál více než přesvědčivě... Dvě hodiny utekli jak voda a já nabit novými zážitky a novým pohledem na samuraje mohl jít spát... - 21. 10. 2012 - 85% (21.10.2012)

Pozoruhodné a silné drama se sociální tématikou a v kulisách ctihodné samurajské vznešenosti 17. století. Třídní rozdíly, nevyhnutelná tíživost života nezaměstnaných, tragické osudy chudých, zoufalé skutky, povýšenecká nemilosrdná krutost výše postavených osob, zachovávání si hrdosti, nespravedlnosti, ponížení a lpění na tradicích a nepsaných zákonech. Schovávání se za kodexy stavovské etiky, jako za ochranou hradbu necitelnosti. Jako za pokrytecké zachovávání cti při řešení nepříjemností. Jako nerovnoprávné zacházení s lidmi z nižší třídní vrstvy. Samuraj Hanširo Tsugumo (skvělý Tacuja Nakadai) se nemilosrdnou tragickou hrou osudu dostává k bráně smrti v rituálním obřadu sebevraždy, jako aktu vykoupení. Ale také jako aktu zoufalství, beznaděje, odkrytí pravého stavu samurajského kodexu cti a etiky. A jako aktu pomsty a hrdosti, která trestá nemilosrdnou krutost, kde chybí lidskost a porozumění a vládne jen blyštivé pozlátko falešné cti. Jeho osobní pomsta je velkolepá, důstojná, vznešená, nemilosrdná. Je to nejvyšší stav hrdé lidskosti a touhy po spravedlnosti. Z dalších rolí: Tsugumův zeť Motome Čijiiwa (dobrý Akira Išihama), dohnaný nemilosrdnou realitou ke kruté sebevraždě, Tsugumova dcera Miho Tsugumo (Šima Iwašita), krutě zasažená tragickým osudem svého manžela, samurajové domu Iyi Hikokuro Omodaka (Tetsuro Tanba), Hayato Yazaki (Ičirô Nakatani) a Umenosuke Kawabe (Yošio Aoki), krutí a zároveň zbabělí při odplatě za své hanebné skutky, a správce domu Iyi Kageyu Saito (dobrý Rentaro Mikuni), držící ochranou ruku nad pokryteckým kodexem cti. Silné drama o ztrátě lidskosti, o vývoji světa, kde není místo pro staré pořádky, o pokrytectví a kruté nelidskosti, o vznešeném vzdoru a hrdosti, o strhnutí pozlátka ochranného obalu cti, o třídních rozdílech a pokřivené stavovské etice. Působivé ve svých obrazech, působivé ve svém provedení, působivé ve svém herectví, působivé ve svých gestech, působivé ve svém odhodlání. Je to vynikající a originální obžaloba stavu společnosti a zavedených pořádků, které ve své podstatě opovrhují lidským životem. (23.02.2013)

Áno aj nie. Harakiri sa dá vnímať ako výpad proti aureole obklopujúcej samurajskú tradíciu - ako "kritika pomerov v japonskej spoločnosti na začiatku obdobia Edo", ako "koktejl bolesti, poníženia, hrdej tradície a úpadku", ako "vytriezvenie z heroických samurajských klaďasov", ako "samurajská dráma o pomste a cti"... Tým všetkým určite je. No nie tu je ukrytá jeho stálosť. V prípade Kobayashiho Harakiri je cesta od nesmrteľnej skoro anti-žánrovky ku absolútnu dláždená predovšetkým svedectom o nebezpečenstve unáhlených súdov a poukázaním na ohavnosť úplne každého systému, nech už sa zrodil z akokoľvek krásnej alebo hoci len svojou dobu vyskuhranej myšlienky. Všetko, čo je spútané, bolo pristrihnuté, slepne a znecitlivie. Deprimujúce, no v spoločnosti presne takýchto filmov sa toto poznanie dá aspoň zdielať. (15.09.2011)