Harakiri

Kritika japonského samurajského režimu. Vysvítá na povrch, že samurajská čest je jen pozlátko. Tento film je přes své stáří velmi aktuální. "Nemůžeme přece říct, že naše samuraje zabil vyhladovělý rónin. Řekněte, že zemřeli na nemoc". Tatsuya Nakadai je výborný, takový méně nápadný Toshiro Mifune. Filmem se táhne mrazivá atmosféra. Škoda jen, že film není o trochu kratší - vystříhaný netoliko závažných scén, neváhal bych s hodnocením. (21.07.2009)

Jeden ze samurajských klasických filmů vyniká zejména svou uměřeností, hereckými výkony, na něž je evidentně kladen důraz, a vystihnutím atmosféry a kultury tehdejšího Japonska. Kobajašimu nejde v první řadě o samurajské souboje a nějakou speciální choreografii (s výjimkou závěrečného boje), ale spíše o silný, sugestivní příběh, kdy film postupným dávkováním informací diváka drží v neustálém napětí až do finálního rozuzlení. (16.06.2011)

Překrásný strhující film, jehož hlavním tématem je polemika se samurajským kodexem Bušidó, přeneseně kritika pokryteckého lpění na tradicích za každou cenu. Od poklidného, pomalého začátku Harakiri (Seppuku) postupně graduje až k závěrečné bojové scéně všech proti jednomu, při které si uvědomíme, kde mimo jiné bral Quentin Tarantino inspiraci pro film Kill Bill. Pro evropského diváka je zajímavé, že se tradice, které tak fascinují západní společnost a jsou pro ni tím, co dělá Japonsko výjimečným, stávají tak často terčem kritiky japonských filmařů. Za zmínku stojí i výborný herecký výkon Tacua Nakadaje (cena Kinema Junpo). Film získal Zvláštní cenu poroty v Cannes. (20.01.2006)

Od samého počátku film dobře vypadá i zní, nenudí a Kobayashiho styl je (oproti tomu, jak to znám od Kurosawy) zajímavě civilní. Ačkoli příběhem se jako nit vine sociální tragédie, divák není ždímán melodramatickým fňukáním ani divadelním přehráváním (navzdory tomu, jak se dá zjistit z bonusových materiálů, že film byl částečně vystavěn na principech starého japonského divadelního stylu). V poslední třetině se děj začal trochu táhnout, ale to se ukázalo být jenom klidem před bouří — závěrečné několikavrstevnaté školení na téma známka punku němělo chybu. (19.06.2011)

Zbožňuju japonské samurajské filmy. Ty nejlepší jsou ze 60. let. A Kobayashi je uměl točit obzvlášt dobře. V minimalistickém Harakiri se začíná příběh filmu rozvíjet nenápadně a s přibývajícími minutami film pomalu, ale jistě graduje až k temnému finále. Režisér dokázal docílit s minimem prostředků maximálního efektu. Scéna samotného harakiri v úvodu je natolik sugestivní, až jsem se chytal za břicho a hlavně divákovi dojde hrůza tohoto obřadu v plném rozsahu. Kobayashi točil úsporně a hlavně nechával vyniknout skvělé herce. Tatsuya Nakadai je coby cynický ronin, který již nemá co ztratit naprosto úžasný. Na druhou stranu, film Vzpoura, je dosti podobný a zapůsobil na mne o něco více. (04.04.2011)