Pražský student

Nejúspěšnější a nejslavnější dílo tzv. autorenfilmu, který se během roku 1914 vytratil, protože běžné diváky, kteří se chtěli v kinech bavit nezajímal. Student prodá svůj zrcadlový obraz ďábelskému svůdci výměnou za úspěch. Obraz ho pronásleduje a nakonec vyprovokuje osudový souboj. Je zde řada triků. Fantazijní momenty tohoto díla se staly typickým prvkem německého filmu a tato tendence vrcholí v německém filmovém expresionismu 20.let. To přízračné modro-žluté světlo filmu je působivé. (23.02.2018)

Jeden ze základních kamenů celovečerního filmového horroru má ostré hrany a barvitou šeď. Pořád jsem si říkal, proč do hlavní role vybrali tak děsivě odpudivého herce a pak mi došlo, že pro ten atmosféricky strašidelný závěr. Jak málo v horrorech dvacátých let stačilo k navození správné horrorové atmosféry. Ono to ze začátku vypadá jako romantické drama střetu nižší a vyšší vrstvy a milostného čtyřúhelníku s nádhernou Češkou Lydou Salmonovou v roli proradné Lidušky, ale ten závěr, u toho bych si v roce 1913 v kině okousal nehty až po první klouby a doufal bych, že mi do Nosferatu stihnou dorůst. (09.02.2016)

Extrémně zajímavé setkání Stellana Rye, Paula Wegenera a Hannse Heinze Ewerse nad protofaustovským příběhem Pražského studenta dokáže inspirovat a zaujmout i po stoleté propasti času. Pražskému prostředí zůstává Wegener věren i nadále, když později přechází k legendě o Golemovi. A Ewers se znovu stává stěžejním mágem, když inspiruje sérii variací na další jeho téma, ďábelskou Alraunu. Technicky vynikající, dramaticky stravující a herecky podmanivá verze. Nedívejte se do zrcadla! A nikdy nepodepisujte smlouvu, pokud jste v Praze 13. května 1820. A samozřejmě pakliže máte vhodný koncert k projekci, všimněte si i skvělé Lydy Salmonové jako Lidušky, na plátně i v životě toliko partnerky klasika Wegenera. (26.09.2013)

"Nejsem bůh, ani nemohu být ďábel, ale s pohrdáním vyslovuji tvé jméno. Protože kdekoli budeš ty, tam i já budu." Vynikající film o Balduinovi, bezstarostném studentovi a nejlepším šermíři v Praze, který se upíše mefistofelskému Scapinellovi, jenž si výměnou za balík peněz vezme Balduinův obraz v zrcadle. Wegener opět potvrdil svoje mistrovství, i když mi pořád, nemůžu si pomoct, výrazově připadal jako tlustší Ladislav Pešek. Tvůrci si zajímavě pohráli s klíčovým motivem dvojnictví a připravili celou řadu působivých scén, kdy se Balduin se svým druhým já utkává. Samozřejmě tu najdeme i nedostatky - v prostřední části Balduinovy milostné pokusy děj dost zdržují, cikánka Liduška, která při špehování svého idolu je schopná vylézt do patra domu nebo po hradební zdi, působí směšně a komicky; ale to jsou detaily. Skvělé dílo. (17.08.2012)

Tento film není expresionistický, jak tu všude zaznívá. Byl natočen mnohem dříve, než Caligari rozpoutal vlnu expresionistické kinematografie. Nenajdeme tu expresionistické kulisy ani líčení, a pohyb herců po scéně není diktován výtvarnou kompozicí. Pražský student má blíže spíš k Sjostromovu Vozkovi smrti - využitím dvojité expozice, mysteriózním příběhem, ale i civilnějším pojetím než pozdější německá díla. Srovnávání s expresionistickými díly tedy není přesné, protože je pouze předznamenává - sám je představitelem ranější kinematografie, která ještě nebyla zdaleka tak propracovaná. Film však stojí za shlédnutí, mimo jiné i proto, že v něm jsou zachyceny mnohé pražské reálie (Belveder, pražské panorama, sousoší na Karlově mostě atp.) (11.04.2010)