Noci v úplňku

Přehlídka sebeklamů, chybných vztahových a sociálních strategií se slabostmi a poklesky, narcismus, servírované klasickým konverzačním způsobem. Na řadě křižovatek osudů postav se mi rozsvítil červený semafor v hlavě – ano, i tak to může být, ale odsud už vede cesta ke konci vztahu. Zatímco Američané fabulují pomocí mrtvol, mezníky jejich dramaturgické výstavby jsou zabíjení, způsoby smrti, případně ztráta života, pro Rohmera je oním nepřekročitelným a překračovaným strašákem ztráta lásky. Herci skvělí. (17.07.2023)

Nejstarší filmař z gardy nové vlny byl také politicky nejkonzervativnějším a dá se doplnit - také filmově nejkonzervativnějším. O co byli ostatní více filmoví, o to je Rohmer více divadelní - všechny jeho filmy, co jsem dosud viděl, byly postaveny na základech inteligentních a vnitřně propracovaných dialogů, které, spolu s opravdu drobnými změnami jednání postav posouvají děj kupředu. Filmová forma vždy ustupuje do pozadí. I zde, kdyby přibylo jen o něco málo více elips při přejezdech z jednoho bytu (kulis) do druhého, by se dalo mluvit spíše o divadelní inscenaci než o filmu se vším všudy. Ostatně ona konzervativnost má ještě jeden aspekt - Rohmerovy příběhy jsou v něčem nadčasové, jejich děj by se mohl odehrávat kdykoliv, zkoumají mezilidské soužití spíše zevnitř než zvnějšku (ale nedá se pochopitelně říct, že vnějšek vůbec nereflektuje, vždyť habitus ženské hrdinky tohoto filmu by byl ještě před čtvrt stoletím pobuřující), ostatně, nic jiného než hledání nadčasovosti v lidském jednání nemůže vzejít z transpozice starých lidových přísloví na 20. století... Summa summarum, kdo hledá drobnokresbu nuancí lidské psyché, dostane mnohovrstevnatý a chytrý "film", kdo však hledá film bez uvozovek, dostane spíše jen mnohovrstevnatou a chytrou filmovou inscenaci. (23.02.2015)

Zamyšlení nad přesýpacími písky milostných vztahů je ponorem do duše ženy, která netuší, že doposud nestačila dospět. Mládí, které už ztratilo pel nejrůžovějšího oparu, přerostlo do světa dospělých a zodpovědných. A překročilo mez, po které se pohybuje hlavní hrdinka filmu. Život s mužem, který chce stavět na pevných základech a netají se s tím, že mu není lhostejná, je pro ni vzrůstající nudou. Netuší (nebo nechce tušit), že její protějšek není prost smyslů a soudnosti a že hranice jeho tolerance není nekonečná. Napíná lano, aniž si uvědomuje - natož připouští - že ohrožuje sebe samu. Libertariánská touha po nespoutané volnosti přerůstá do náznaků prozatím nenaplňované promiskuity. Z jejího sebezahledění ji nevytrhne ani náhodné setkání s partnerem v prostředí, kde by ho nejméně čekala. A když se odhodlá k rozhodnutí - z kontextu filmu plyne, že k rozhodnutí nanejvýš sypkému - zjišťuje, že na dvojí život ve vztahu přestává být v dosavadním páru sama. Její nedobrovolné prozření se mění v nenadálý pád - ani touha po pevných základech není prosta nalezitelných alternativ. Konec filmu, vyprávěného pozoruhodně sevřenou filmovou řečí, strukturou promyšlenou, jak se zdá, do posledního záběru, je otevřený: najde motýlek, jehož bezelstné třepotání křidélky poprvé narazilo, dost odvahy ke změně dosavadního životního stylu a kurzu? Film nenabízí odpověď - staví na výmluvně řazených alternativách. Alternativách, které ho povyšují do nejvyšších pater světové kinematografie hraného filmu. (04.03.2015)

Co já mám pořád o tom Rohmerovi psát,když on točil a točil a točil.A já čumím a čumím a čumím.Tak třeba, že líbí,dobrý,nejlepší.Většinou to má u mě Rohmer s těmi svými propracovanými moralitkami za 80%,ale někdy je tam ještě něco.Navíc.Tady úžasná mimoidní Pascale Ogier (a Tchéky Karyo,tak jak jsem ho ještě v žádným jiným filmu neviděl,mlaďocha). (09.07.2009)

"Kdo má dvě ženy, ztratí duši, Kdo má dva domy ztratí rozum. A kdo chce všechno nemá nic." Krásná, ale větroplachá Pascale Ogierová zemřela den po svých 25. narozeninách. Eric Rohmer jí zde poslal do příběhu, krerý pro ni mohl být jako ušitý. Ale možná byl pro ni příliš náročný, možná ji svedl na šikmou plochu. Telefon. Když jeden zklame, je tu ještě spousta čísel, na které se dá zavolat. Vždycky se najde někdo, kdo byl dosud nikým. Vždycky někdo přijde, o koho jsme dosud moc nestáli. Vždycky si vzpomeneme na někoho, na koho jsme chtěli ve šťastnější chvíli zapomenout. Rozchod není konec, je to jen přeskupení figur na šachovnici preferencí, i z pěšáka se nyní může stát (nejspíš jen nakrátko) král. Lež. Nejen druhým ale i sobě samému. Vlastní byt jako příklad (sotva postřehnutelný): chce být občas sama (nanávidí samotu), aby si něco přečetla (nic nečte), aby si něco rozmyslela (nemyslí na nic)... Eric Rohmer studuje dva druhy vztahů: závazný, který vyžaduje (občas) nějakou oběť a nezávazný, který se obejde bez obětí. Oběť je na první pohled jasnou nevýhodou, výhody se projeví až v závěru. (26.01.2023)