Dobrodruh

V Belmondovo filmografii nicim vyjimecna kriminalka, coz ale porad znamena, ze se jedna o slusnej nadprumer. Misty je film sice lehce stereotypni a scenar taky nepatri k nejpropracovanejsim, ale Belmondo celej film utahne, sice by moh mit vic hlasek, ale par jich pronese a kdyz dojde na akci, tak to je spravnej drsnak. Navic tu je prijemna hudba, takze dobry 4*. (30.10.2008)

Jordan, rvačky, nakládačky, lehké holky. Scénář šitý na míru boxerovi z Neuilly-sur-Seine, k tomu Morriconeho hudba. Ano je to možná hodně machovské, holkám se rychle podlamují kolena. Ale. Sakra komu jinýmu by už děvky měly dávat zadara než Jean Paul Belmondovi?! (Ta stoprocentní vysokohorská přirážka českých šlapek pro Kaldu to je zas druhý extrém že…). Produkce: Cerito Films, Les Films Ariane (19.05.2017)

Kvalitní Belmondovka ještě s nádechem sedmdesátých let se stylovou Morriconeho hudbou, které si navíc můžeme užívat se skvělým dabingem Miroslava Moravce (vůbec nepřemýšlejte, jestli je lepší Krampol nebo Tříska, Moravec do téhle role pasuje jedinečně), zvuk vyrobilo Studio Špilberk pro ČNTS Nova 1995. (05.08.2012)

"Dámy mají přednost" Jedna z rolí, ktera dokazuje, že J.P.B. umí nejen komedii,ale i drama. On víc nepotřebuje, stačí mu koženej vohoz, devítka v pouzdře (jemu stačí pěsti) a spousta hlášek, kterými protivníka nejdřiv rozdělá, aby ho v zápětí pofackoval. Dechberoucí hudební doprovod E.Morriconeho a záporák s proklatě ostrými rysy H. Silva! (14.06.2011)

Jak lze brát vážně kriminálku, jejíž hlavní hrdina disponuje bezmála supermanovskými schopnostmi? Ze všech potyček vyvázne bez škrábnutí, všechny padouchy dožene levou zadní, na ulici okouzlí svou muskulaturou každou děvu lehčích mravů a ani přeložení do policejního oddělení zabývajícího se výhradně pasáky, feťáky a různými perverzáky nezbrzdí jeho štvavý hon za zákeřným narkobaronem. Dobrodruh by se chtěl podobat Francouzské spojce (obzvlášť jejímu druhému – narkomanskému – dílu), ale když se po jejím vzoru snaží působit realisticky, je spíše trapně bezzubý. Kromě „zaručeně“ nechutných, tím pádem směšných scén typu „návštěva gay klubu plného úchyláků v latexu“ (stojí za porovnání s podobnou scénou ve Zvráceném Gaspara Noého), podráží filmu nohy zmatený scénář. Zmatený stejně jako Belmondova postava, která si nejdřív vyřídí několik – s hlavním dějem nesouvisejících – bokovek, aby potom náhle a bez přílišných okolků splnila hlavní cíl svého pachtění. Skutečně jsme na to museli čekat sto minut? Nepříliš nápaditá je bohužel rovněž hudba Ennia Morriconeho, opakujícího stále stejný, brzy iritující motiv. 50% (22.11.2006)