Marat - Sade

„Vynalezli jsme revoluci, ale nevěděli jsme, jak se dělá. Každý si chce něco ponechat z minulosti. Jako suvenýr starého režimu.“ *** Musím uznat, že samotná hra Petera Weisse je skvěle napsaná, pokud jde o bohaté stylizované dialogy s rozvíjením filozofických úvah v názorovém střetu. Divákovi jsou ze dvou stran předkládána protichodná myšlenková sdělení, která je někdy zajímavé poslouchat a reflektovat i v případě, že se s daným názorem míjíte nebo vám přijdou až zvrácené, což jsem u de Sadeho výroků („Příroda učí člověka bít se za své štěstí... a musí-li ve jménu svého štěstí zabíjet, pak je vražda jeho přirozeným právem.“) začal i přes počáteční vyvedení z míry brát jako záměr. Pak lze dojít s hrdiny-nehrdiny až třeba k zamýšlení se nad základní podstatou a úkolem lidské duše. Zaujala mě i forma jakéhosi divadla šílenců ve vězení, s řadou muzikálových čísel a uchopením námětu bez explicitně sehrané krutosti a prolití krve, pouze v symbolických náznacích. Nějaký týden nazpátek jsem Marata – Sadeho vypl ještě před polovinou, dnes jsem filozofující pány uprostřed rozezpívaného i běsnícího sboru v kostýmech (se stylovým průvodcem navrch) úspěšně zvládl, nelituji, ale opakovaně po nich už nejspíš nesáhnu. Vše originální, kvalitní a důstojné vnímám, považuji film za porouhodný, jenom ke mě příliš nedolehá, hlouběji se mě nedotýká, stylizace některých scén mi nesedla a zmíněné klady mě neoslovovaly po celou dobu – zvláště když inscenace trvá dvě hodiny a více myšlenek či výjevů se v ní postupně začne opakovat. [60%] (11.03.2023)

"Všichni jsme normální a chceme svobodu !!" Nenapadá mě žádný další film, který by si poradil s předobrazem v divadelní hře tak mistrovským způsobem, jako se to právě zde povedlo Britu Peteru Brookovi.. Doslova skvostně zahrané, famózně zrežírované !! Jedinečné !! Znepokojivý a v několika vrstvách dramatický Přelet nad Maratovým hnízdem.. (12.11.2015)

Smíříte-li se s Brookovou formou >filmové inscenace< , dostane se vám brilantního artisního zážitku, umocněného skvělou hudbou a strhujícími - vskutku HERECKÝMI (v tom nejlepším smyslu slova) výkony. Náročné dílo pro náročné, lahůdka pro labužníky... - - - P.S. Co však opravdu naštve, je při uvedení filmu v ČT ořez obrazu z originálního formátu 1,85:1 na 4:3. V mnoha scénách nesnesitelné, v principu barbarské. Typicky česky veřejnoprávní... :-( (08.11.2006)

Existují jen dvě možné interpretace toho díla. 1. Se jedná o geniální snímek s hlubokou filozofickou myšlenkou, který rozhodně není určen širokému publiku... 2. Je to jen pouhá past na pseudointelektuály, kteří se budou předhánět v kladných komentářích a trochu si zaslintají blahem. Já Marat - Sade vnímám i po druhém zhlédnutí jako velmi nepovedenou adaptaci slavného díla, která díky špatně zvolené formě ztrácí možnost správného obsahového sdělení. Přesto se však jedná jen o velmi rozporuplný snímek, ve kterém se lze šťourat a hledat geniální myšlenky, které tam nejsou, ale co, vždyť to přeci můžeme u každého díla. (08.11.2006)

Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. (05.08.2006)