Marat/Sade
Kamera:
David WatkinHudba:
Hans-Martin MajewskiHrajú:
Patrick Magee, Ian Richardson, Glenda Jackson, Freddie Jones, John Steiner, Jonathan Burn, William Morgan Sheppard, Mark Jones, Robert Langdon Lloyd (viac)Obsahy(1)
Britský filmový přepis slavné divadelní hry o názorovém střetu dvou velkých osobností francouzské historie. Píše se 13. červenec 1808 a v charentonském ústavu pro choromyslné se schází početné, vzácné obecenstvo, aby zhlédlo mimořádně zajímavou produkci. Markýz de Sade, jeden z chovanců, napsal a režijně se zdejšími pacienty připravil hru o události, k níž došlo právě před patnácti lety. Hru o zavraždění Jeana-Paula Marata, velké postavy francouzské revoluce, jehož 14. července 1793 ubodala ve vaně mladá fanatička Charlotta Cordayová. Pacienti-herci jsou na místě, ředitel ústavu vítá diváky, prolog je uvádí do děje... Divadlo na divadle může začít... Hru Petera Weisse s nezvykle dlouhým titulem „Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata, předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade“ inscenoval v londýnském divadle Aldwych v roce 1964 s Královskou shakespearovskou společností režisér Peter Brook. „Skandální“ představení pak – při zachování téměř úplného původního obsazení – o tři roky později mistrovským způsobem převedl na filmové plátno. Nevytvořil ovšem pouhý pietní záznam jevištního provedení, ale svébytný umělecký tvar, v němž nebyl oslaben původní záměr hry: rozvinutí velkého politicko-filozofického dialogu dvou významných postav francouzské historie. Jeana-Paula Marata, který usiluje o štěstí společnosti na úkor jednotlivce, a markýze de Sade, hlásajícího právo jedince na štěstí na úkor společnosti. Weiss vycházel při psaní své hry z historické skutečnosti, že markýz de Sade, internovaný (od r. 1803 až do své smrti v r. 1814) Napoleonem v blázinci v Charentonu, zde skládal divadelní hry, které pak byly z terapeutických důvodů provozovány chovanci ústavu. Použil autentických textů de Sadových i Maratových a vytvořil tak jakousi formu divadelní koláže, ilustrující filozofickou diskusi obou protagonistů. (Česká televize)
(viac)Videá (1)
Recenzie (37)
Marat-Sade je chvílemi neuvěřitelně silná věc - kontext mnoha revolt. Skvělá hudba a skvělé uchopení hudebního elementu na jevišti. Skvělá scénografie, skvělé líčení, vynikající výkony! Samozřejmě po těch letech působí některé pasáže rozvláčněji, lehce frustrující můžou být i navzájem se podobající principy v tektonice (gradace - rachot - umlknutí) - ale to všechno je alespoň pro mne stále vyváženo zbytkem. Komentář od uživatele Dudek cítím za sebe jako provalenou frustraci nějakého zahořklého divadelníka. Betelgeuse zas nikdy neslyšel o Brechtovi. ()
Nemám ty školní poučky moc ráda, ale jedna taková fráze, která praví, že je "zábavnější o filmu číst / diskutovat / nebo se ho učit, než se na něj dívat" na Marata se Sadem zcela jistě platí bezvýhradně. Neb je to otravnost velkolepá a dráždivá nikoli formou a aktuálním apelem a paralelou s dneškem. CineFest 2018, ozvěny. ()
Silný snímek, který je takovým soudem Sadeho a Marata o tom kdo měl pravdu. Sade vede sbor z ústavu pro choromyslné. Hra v jejich poddání je opravdu úchvatná a syrová. Občas do ní vstoupí cenzor v podobě pravděpodobně ředitele ústavu. Dialogy jsou opravdu výborné, herci jsou svou zvláštností jedineční a klidně bych na takové divadelní představení zašel. Jen by to chtělo méně hudby, která mě občas spíše překážela a možná jednoduší poddání myšlenek divákovi(hlavně titulky se blbě četli :)). ()
Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. ()
Smíříte-li se s Brookovou formou >filmové inscenace< , dostane se vám brilantního artisního zážitku, umocněného skvělou hudbou a strhujícími - vskutku HERECKÝMI (v tom nejlepším smyslu slova) výkony. Náročné dílo pro náročné, lahůdka pro labužníky... - - - P.S. Co však opravdu naštve, je při uvedení filmu v ČT ořez obrazu z originálního formátu 1,85:1 na 4:3. V mnoha scénách nesnesitelné, v principu barbarské. Typicky česky veřejnoprávní... :-( ()
Galéria (6)
Fotka © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Reklama