Tichý Don I.

Můj tatínek vždycky významně poklepal na velmi tlustou knihu ve světle zeleném obalu a vážně řekl- tohle si přečti... Znáte to, když vám rodič něco radí. Asi čtyři roky jsem se tvářila, že ho nevnímám. Ale jednoho dne jsem knihu otevřela.. Takhle prostě život v Rusku šel, někdy smetl všechno co mu stálo v cestě, někdy něco málo dal. Pro čistou lásku moc místa nebylo. Buď si Šolochova přečtěte, nebo si pusťte tuhletu trilogii. Jedno vím jistě - nebudete litovat. (26.08.2014)

Brilantní zážitek, který dokážu plně vychutnat až po druhém shlédnutí. Filmová adaptace románu Tichý Don přenesená na stříbrné plátno je opravdu vizuálně povedená. Režisér Gerasimov si vybral tehdy do filmu neokoukané pěkné herecké tváře, které působí přesvědčivě. K této kvalitě dodám, že po stránce obrazové jsou nepominutelné záběry na zádumčivou řeku Don, které dodávají příběhu neopakovatelnost. Stylovost prostředí zejména v první části a třetí části má také svojí poetiku. Nutno podotknout, že rozvíjející dějová linie se snaží o výpověď atmosféry z té doby, takže jsem neměl pocit v rámci děje, že jsem sledoval vyloženou agitku bolševismu, protože se ukazuje hrůznost smrti na obou stranách. Přes všechna tato pozitiva si myslím, že i když jde o román, který možná vymyslel život, tak už nestrhne takovou pozornost diváků jak kdysi. Takže pro českou distribuci DVD nepředstavuje asi žádný velký kasovní úspěch, má ale svou poznávací hodnotu v poznání z jedné z mnoha tváří dějin ruské revoluce. (30.10.2017)

Atmosfera predvojnoveho Ruska pred I. svetovou vojnou bola vykreslena velmi dobre. Skoda, ze sa film tocil v pohnutych 50. rokoch, vtedy bol socialisticky realizmus oficialnou ideologiou nielen v umeni, ale aj vo filme. A ak chcel rejza Gerasimov mat uspech, musel film natocit tak, aby vyhovoval vladnucej KSSZ. A hlavne nesmel ukazat nic, co by vladnucich sudruhov poburil /rozlucte sa s dvoma hladomormi v ZSSR 1921 a 1932 - 33, realnym vykreslenim Kronstatskeho povstania, udalosti v Tambove 1930 atd atd atd/. A rozhodne sa nesmie spomenut Gulag a suostrovie Solovki, co sa tam dialo. Preto je to s odstupom casu len zrucne natocene, ale rozhodne nie nadcasove. 58 % (07.06.2016)

Sled čistých scén, uvozujících jednoduchým dramatem milostného vztahu celou trilogii na pozadí lokálních společenských souvislostí v kraji nad Donem. Vizuálně lahodné pojetí plné nenápadně etnografických obrázků, které graduje s nástupem velkých dějinných událostí dramaticky i třídním pojetím. Vynikající Bystrickaja jako dějová a výtvarná osa příběhu. (09.03.2013)

Soudě podle vlivu i kvality vlastní autorské tvorby patřil Sergěj Gerasimov, mj. učitel otce a dcery, Sergěje a Natálie Bondarčukových, ke špičkovým a normotvorným osobnostem sovětskoruské kinematografie hraného filmu. Gerasimovova – a pochopitelně i Šolochovova literární předloha - rozměrná kozácká sága, jakoby zdálky inspirovaná podobnými filmovými plátny Ejzenštejnovými či Olivierovými, však naznačuje cosi jiného: značný odstup od oficiálního podání sovětskoruské historie vztahujícího se k pohnutým dějinám tragické občanské války na území jižního Ruska. Kozácké kraje, které se historicky zformovaly nejpozději na přelomu XVI. a XVII. století v hraničních oblastech jihovýchodního polskolitevského soustátí, sílícího moskevského ruského carství a krymského chanátu, si i po ovládnutí této rozsáhlé oblasti petrohradským carstvím během vlády Jekatěriny II. Veliké (1762-1796) podržely až do konce vlády romanovovské dynastie osobitý ráz, který ještě posílila krátká stolypinská éra (1906-1911) do zárodečné podoby osobitého ruského farmářství. Jen tak lze pochopit a docítit kontext rozporuplné tragické lásky Grigorije Melichova a krásné Axiňji, skvěle ztělesněné tehdy začínající Jelenou Bystrickou. Počáteční idyla posledních předválečných měsíců carského Ruska postupně graduje přes dramatické děje první světové války, obě ruské revoluce roku 1917 až do krvavé občanské války, během níž se na jihoruské scéně střídají nejrůznější politické garnitury rudého i bílého hnutí. To všecko Gerasimov pro někoho s až přílišnou pokorou před monumentální literární předlohou Michaila Šolochova, ruského spisovatele s kozáckými kořeny, převádí důsledně a zdařile do filmové podoby. Závěr trilogie, kdy se zničený, zesláblý, vyčerpaný Melichov, který se vrací do rodné vsi, aby našel poslední naději svého života v malém synkovi, je s vědomím toho, co mělo následovat ve třicátých až padesátých letech minulého století, snad ještě tragičtější než vlastní obsah epopeje. Poznání, že ani v době vrcholících ždanovovských deformací ruské kultury neztratilo umění největší evropské země zcela kontakt se svými světově proslulými předchůdci, je povzbudivé i dnes, půlstoletí poté. (08.11.2010)