Život je zázrak

Miluji a obdivuji filmy Emira Kusturici, tu šílenou balkánskou dechovku v Černé kočce, bílém kocouru či to podivuhodné podobenství nesoucí mnohovýznamový symbolický název Underground, tam všude se vyjadřuje pro nemístního k těžko uchopitelné situaci na Balkáně, pokaždé velmi osobitě staví svou alternativní verzi historicity i reality, používá svůj originální klon magického realismu a silné poetizace, zalidňuje své světy obrovským množstvím postav, navíc většinou bizarních a evropským měřítkům se vymykajících a vzpírajícím se, používá filmový jazyk rutinérského filmaře s geniálními nápady, točí nejen pro sebe, ale i pro diváka, je tvůrcem živelným, nepřesvědčuje, ale získává, nedává čas vydechnout, doslova svého diváka válcuje, strhává sebou... Jeho Život je zázrak je pro mne ale trochu zklamáním - je sice syntézou všeho výše zmíněného, ale tenhle filmový tvar mi přijde malinko umělý, možná je to tou koprodukcí, to ale byly i Kusturicovo předešlé filmy, tedy spíše záměrem točit o balkánské válce (po níž jako tématu je logicky v Evropě největší poptávka), možná je to jen můj dojem, ale už z tohoto snímku necítím tu Kusturicovu příslovečnou živelnost, spíše snahu natočit silný film, který po mně producenti chtějí a na který mi dají hodně peněz... Možná je to také tím, že hrdinové již nejsou hedonističtí Romové ani patriarchální vůdci rodových i jiných klanů, ale mnohem evropštěji se tvářící lidé, kterým jsem jako divák mentálně mnohem blíže, a tak úplně nevěřím všemu, co dělají a říkají (kupříkladu pro mne otřesná scéna fotbalového utkání, které se stylizaci magickému realismu vzpírá již svými logickými zákonitostmi, proto těžko akceptuji třeba močení na brankáře při zápase atd.) a tak se mi srbský inženýr a jeho rodina jeví trochu nesourodě a nekompatibilně se světem předešlých Kusturicových filmů... Kusturica je však i přesto silný v detailech i v koncepci snímku, umí zaujmout a vytvořit vizuálně působivé obrazy, silný je motiv zakázané lásky, ale alespoň pro mne už jeho Život je zázrak není výjimečný... je to jen hodně dobrý film (podobný dojem jsem měl i u Jakubiskovy Nejasné zprávy o konci světa) o jugoslávském konfliktu a specifikách balkánského naturelu... Podobné filmy: Underground, Černá kočka, bílý kocour, Země nikoho, Hezké vesnice hezky hoří, Kdo to tam zpívá (19.10.2008)

Sledujem aktivne europsku filmarsku produkciu, no a tentokrat zas padla volba na Emira Kusturicu a jeho film Zivot je Cudo. Tematicky sa venuje rodine srbskeho inziniera Luku, ktory v Bosne a Hercegovine roku 1992 chce stavat zeleznicu. Ako sa stavba rozbehne, tak sa Luka ponori do stavby/priprav, ze uplne zabudne na bliziacu sa vojnu. V nej mu povolaju do armady syna a jeho zena sa kamsi tiez vytrati. Vyzdvihujem realie Balkanu opisane na urovni, ale roku 1992 optimizmus Luku viac skodil nez pomahal, rozbesnil sa tam totiz cirociry masaker. To vsak uz nie je zalezitostou filmu, ale politiky. Samotny film : 74 % (14.10.2014)

Když jsem si po půlhodině uvědomil, že to potrvá ještě dvě hodiny, tak mě polilo horko a vzdal jsem to. Moje druhý setkání s panem Kusturicou dopadlo ještě hůř než to první a slibuju, že bylo poslední. Poslouchat balkánskou dechovku je možná módní trend, ale pro mě je to srágora největší a o inteligentním humoru máme s panem Kusturicou naprosto rozdílnou představu. Ale na mě nedejte, já tomu nerozumím. Já módní trendy nesleduju. (08.01.2008)

Ano, je potřeba se vypořádat s nepříjemnou minulostí vlastního národa. Nemanja neustupuje od své jedinečné směsi bizarnosti, živelnosti a živočišnosti, která z jeho výtvorů obvykle dělá úchvatné divadlo, které je tak plné života. Zde se to sice nepodařilo v tak vynikajícím provedení, jak jsem si u něj zvykl. Ale i tak je zde cítit život, touha po životě. Ale je zde i nenávist, která většinou pramení z vlastní osobní frustrace, mediální kampani a obyčejné lidské závisti a pomluvě. Žít a přežít se stává jediným smyslem života pro většinu lidí. Je smutné, jak se mohou lidské vazby výrazně proměňovat a zanikat. Železniční inženýr Luka (Slavko Štimač) je plný života a optimismu do té doby, než i jeho zasáhnou dopady války a strach o vlastního syna. Ale je tu most, který překlenuje znepřátelené strany, dává novou chuť do života ve své neopakovatelné velikosti lidského štěstí páru. Mladá Sabaha (půvabná Nataša Tapuškovič) se shodou hrůz i šťastného propletence náhody dostává k Lukovi. Aby prožila nejkrásnější část svého života a dostala tolik potřebnou naději. Z dalších rolí: Lukova hysterická a uprchlá manželka Jadranka (Vesna Trivalič), Lukův nadaný syn Miloš (Vuk Kostič), laskavý a svědomitý pošťák Veljo (Aleksandar Berček), Lukův kamarád a vojenský kapitán Aleksič (Stribor Kusturica), svérázný nenasyta Filipovič (Nikola Kojo), veselý překupník Tomo (Davor Janjič), starý Vujan (Obrad Djurovič), a maďarský svůdce a cymbálista (Nele Karajlič). Válka je krutá záležitost. Zbavuje lidskosti, dává krutost, strach a beznaděj. Často z nepochopitelných důvodů. Snad zbývá něco naděje. (19.01.2015)

Divoký Emir na cestě za... čím? Za láskou? Za svou rodnou hroudou? Za vyrovnáním se s minulostí? Každopádně je to opět krásné, opět neuvěřitelné a všechny emoce provází totální destrukce. Není možné v celé bývalé Jugošce zřejmě ani souložit bez toho, aby to odneslo několik kusů nábytku, případně plot nebo i nějaká ta domácí zvěř. A ty šlágry o lese černohorském! (15.06.2017)