Dokonalé dni

Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). (12.07.2023)

Po dlouhé době zase zajímavý, hluboký a poeticky laděný film, nad kterým se může člověk zamyslet a který není prvoplánově negativní (dnes velmi výjimečný úkaz i podle filmových ukázek artových filmů v kině Světozor, kde jsem film viděl). Čím víc o tomto filmu přemýšlím, tím geniálnější mi připadá... a to díky spoustě neustále se odkrývajících rovin, které nemusí být na první pohled patrné. Tak jak jsou stíny jednotlivých listů vždy stejné, ale společně vytvářejí každý okamžik zcela odlišné obrazce, tak i naše rituály rámují životní situace, které se každý den významně odlišují a mění (a tak i náhled na tento film může být každý filmový i reálný den jiný). Tak jako se hlavní postava Hirajama snaží zachytit koruny stromů, které jsou na fotkách neustále jiné, tak se i život mění a není možné ho zastavit a jasně zachytit... s tím se neustále mění a mizí i naše plány, které nám uhýbají tak jako stíny, když se na ně pokoušíme šlápnout a dosáhnout svého cíle. Hirajama si zvolil jednoduchý život, který může žít jako novodobý mnich a ve kterém je zcela šťastný... nebo možná zdánlivě šťastný podle různých náznaků i podle poslední scény (kterou nebudu spoilovat), která spíše poukazuje na něco, před čím utíká, na nějaký ten nesplněný plán či sen. Wimu Wendersovi se povedlo neskutečně povedeně představit ve filmovém obraze japonskou tradiční životní filosofii (jak jsem se dozvěděl i z výborné diskuze dvou architektů s vazbami k Japonsku po skončení filmu). A přesně takové neobvyklé filmy, které dokázaly zfilmovat nezfilmovatelné, mám hodně rád. A když jsou navíc doplněné o skvělou hudbu... nemám slov :-) (12.07.2024)

Je to ten typ filmu, kde nezáleží na tom, co tady napíšete s nadějí, že vás komentář něco změní. Ale o tom, co vnímáte během sledování filmu. Komentář sem píšu jenom proto, že to tak prostě dělám vždycky, ne protože to je třeba. Dokonalé dny si každý užije jinak, každý si z toho vezme něco jiného, každý to v kině bude vnímat jinak (a že se nás tam sešla dost zajímavá banda!), ale jedno na konci mají společného: když už na konci ze sálu odejdete, půjde s vámi i nějaká emoce. Ať už si to přeberete jakkoliv, něco tam bude. A to je to podstatný. Ne? (Navíc to je moc hezky natočený a ještě lépe zahraný.) (18.04.2024)

Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** (21.04.2024)

Krásny film na pohladenie duše, bohužiaľ mu ale chýba nejaká zmysluplnejšia pointa. Čakať dve hodiny aby som zistila, že dej sa nikam neposúva pôsobí ozaj nezmyselne. Dosť ma to mrzí, pretože hlavná postava je sympatická, námet zaujímavý. Keby sa autor viac zameral na gradáciu deja než na snové výjavy, bolo by to dokonalé. (06.05.2024)