Modigliani

"Keď spoznám tvoju dušu, namaľujem oči.'  Úžasná Elsa Zylberstein, ktorá bola skutočnejšia, ako skutočná Jeanne. Tie jej oči, ktorými sa na Amedea pozerala, akoby hovorili: "navždy spolu v dobrom aj v zlom". Andy Garcia mi do postavy Modiglianiho a jeho  krátkeho, búrlivého života tiež perfektne sadol. Historická presnosť, či nepresnosť, odpúšťam. Nie je to prvý, ani posledný životopisný film, ktorý sa nedrží reality. (16.08.2023)

S týmto filmom som musel dosť bojovať, aby som ho vôbec dopozeral do konca. Celkovo mi totiž príde akoby v ňom nič do seba nezapadalo, ale neviem presne vypichnúť čo konkrétne. Výprava a kamera mi prišli prinajlepšom poloprofesionálne, hudba sama o sebe dobrá, ale akosi sa nehodiaca k obrazu, nepatrične obsadený herci zas prehnane teatrálny a ich postavy nesympatické. Titulný hrdina je nadaný maliar utápajúci svoj talent v alkohole, drogách a bohémskom živote, neustále v dlhoch a žijúci v špine. Keby som aspoň mohol povedať, že jeho osud bol strhujúco rozprávaný a s napätím som čakal, ako to s ním celé dopadne. Ale pravdou je, že v tomuto spracovaniu sa vo mne nepodarilo vykresať čo i len iskierku záujmu. A ako som sa neskôr dozvedel, tak snaha o nejakú historickú vernosť bola na samom okraji záujmu tvorcov. Jediné plus za tragickú postavu Modiglianovej femme fatal v pôsobivom podaní úplne neznámej Elsy Zylberstein, ktorá ho napriek všetkej bolesti čo jej pôsobil milovala až za hrob. 3+/10 (23.07.2023)

Atmosféra bohémského francouzské života začátkem 20. stol., Pařížské kavárny, kde se scházeli ti největší umělci, dokonce i Picasso. V průběhu filmu se zastavíme i k Renoirovi na jeho velkolepé sídlo, kde s humorem konstatuje, že tu drahou plastiku, která zdobí jeho zahradu si pořídil jen za skicu květináče. Ale tak jak patří obloha ke slunci, patří alkohol a drogy k umělci, přidejte k tomu tuberkulózu a mizerné výdělky a již se vám rýsuje portrét Modiglianiho. Tragický závěr snímku byl velice dojemný a hudební árie s moderními prvky, krásně dotvořily atmosféru, proto musím dát vysoké hodnocení. (10.03.2011)

Tak nevím, Garcia mě teda přesvědčivý nepřipadal ani trochu. Jak může vůbec hrát uhlazený skoro padesátiletý slušňáček Garcia, třicetiletého feťáckého bouřliváka Modiglianiho? Nemůže. Ono scénář je taky napsán tak, že dělá z Modiglianiho takovou politováníhodnou oběť, což je podle mého špatně. Docela mi ještě vadil soundtrack, který je na poslech vynikající, ale k jednotlivým scénám se absolutně nehodí. Slabota. (24.08.2007)

No nevím, nějak se nemůžu smířit s myšlenkou, že když se někdo chová jako nezodpovědné, zkrachovalé, věčně sjeté nebo ožralé hovado, likviduje tím všechny blízké, ale je to v jádru (zjevovaném v nepříliš častých jasných chvilkách) fajn chlap s citlivou dušičkou (nesoucí obvykle tolik, tolik bolesti a takové ty kecy), tak je to vlastně všechno v pořádku. A přesně takhle scénárista a režisér Davis vykresluje svého Modiglianiho. Říkám schválně Davisův Modigliani, protože Andy Garcia, jehož kvality známe, i jeho protějšek Picasso (hraný Omidem Djalilim) se téměř výhradně omezují na archetypální pózy bohémů z plakátu a teatrální přehrávání. To druhé jde jakž takž akceptovat ve scénách, kdy jsou si oba rivalové tak nějak blíž - jako třeba při návštěvě u starého nemocného Renoira. Z těch několika jmen (a ve filmu jich hraje svou úlohu celá řada) můžete tušit, že Davis chtěl vytvořit silný portrét rozervaného génia, orámovaný jedním z mnoha zlatých věků Paříže. To se mu podařilo, až na tu sílu. Na mě zkrátka tahle řeč nefungovala. Jsem sice do značné míry kulturní barbar, ale obávám se, že to není ta hlavní příčina. Tu vidím v tom, že Davis se úplně zbytečně pokusil o to, aby jeho film "měl vše" - romantického hlavního hrdinu odtrženého od světa, s imaginárním průvodcem (ne mentorem, protože se na jeho rady několikrát zvysoka vykašle;)) v podobě malého chlapce, Udo Kiera namaskovaného jako geishu a Picassa jako samuraje (BTW jednu z dlouhé řady jeho milenek hraje Eva Herzigová a je skutečně okouzlující), "snové" scény drogového deliria a internace ve cvokhausu, patetické scény uměleckých gest, jakých jsou k mání veletucty, značně lacinou scénáristickou licenci při práci s fakty o Modiglianiho životě a zejména smrti (Formanova Amadeovská průtrž mračen hadr), zbytečný zombie-looking dialog Jeanne Hebuternové (mmchdm ve většině svých scén vynikající Elsa Zylberstein) s Picassem po Modiglianiho skonu, a hlavně montáž procesu tvorby několika věhlasných umělců podbarvenou Ave Maria (nebo Ode To Innocence, kdo se v těch stodevatenácti releasech má vyznat) dámy jménem Sasha Lazard, v níž se prapodivně kros-ouvruje latinský text, klasická hudba, elektronika a něco, co je lyrický buď arabský nebo francouzský hip-hop:) Ne že by to nebylo zajímavé, ale funkční to podle mého (podle ohlasů na youtube zjevně menšinového;)) názoru rozhodně není. New York Times údajně tento film označil za katastrofu. To je řekl bych zbytečně kruté hodnocení - faktem ale je, že je tu zjevně nevyužitý potenciál, a kdyby bylo totéž téma svěřeno některému ze současných "magických" režisérů, mohli jsme být v extázi srovnatelné s tou, kterou si frajerský Amedeo dopřával každý den - pokud na to zrovna měl. Z nedávných filmů o velkých umělcích a jejich obrazech mi daleko víc sedla Dívka S Perlou. Modigliani má u mě nárok na 60%, a pokud do toho budu mít co mluvit, víckrát ho už neuvidím. (27.07.2012)