Modigliani

Bouřlivák Modi....To už je dneska pro mě pojem dravého umělce své doby! Nezapomenutelný, nezpochybnitelný ve své pravdě kráčející a stále bojující proti Picassovi. Dokonalá výpověď o své době. Nejlepší scéna pro mě je malování obrazů na soutěž. Ta síla, ta verva a ta chuť se kterou se všichni u pláten potýkali. A následné lámání štětců po totálnjí agonii. Masterpiece!!! (22.11.2008)

No nevím, nějak se nemůžu smířit s myšlenkou, že když se někdo chová jako nezodpovědné, zkrachovalé, věčně sjeté nebo ožralé hovado, likviduje tím všechny blízké, ale je to v jádru (zjevovaném v nepříliš častých jasných chvilkách) fajn chlap s citlivou dušičkou (nesoucí obvykle tolik, tolik bolesti a takové ty kecy), tak je to vlastně všechno v pořádku. A přesně takhle scénárista a režisér Davis vykresluje svého Modiglianiho. Říkám schválně Davisův Modigliani, protože Andy Garcia, jehož kvality známe, i jeho protějšek Picasso (hraný Omidem Djalilim) se téměř výhradně omezují na archetypální pózy bohémů z plakátu a teatrální přehrávání. To druhé jde jakž takž akceptovat ve scénách, kdy jsou si oba rivalové tak nějak blíž - jako třeba při návštěvě u starého nemocného Renoira. Z těch několika jmen (a ve filmu jich hraje svou úlohu celá řada) můžete tušit, že Davis chtěl vytvořit silný portrét rozervaného génia, orámovaný jedním z mnoha zlatých věků Paříže. To se mu podařilo, až na tu sílu. Na mě zkrátka tahle řeč nefungovala. Jsem sice do značné míry kulturní barbar, ale obávám se, že to není ta hlavní příčina. Tu vidím v tom, že Davis se úplně zbytečně pokusil o to, aby jeho film "měl vše" - romantického hlavního hrdinu odtrženého od světa, s imaginárním průvodcem (ne mentorem, protože se na jeho rady několikrát zvysoka vykašle;)) v podobě malého chlapce, Udo Kiera namaskovaného jako geishu a Picassa jako samuraje (BTW jednu z dlouhé řady jeho milenek hraje Eva Herzigová a je skutečně okouzlující), "snové" scény drogového deliria a internace ve cvokhausu, patetické scény uměleckých gest, jakých jsou k mání veletucty, značně lacinou scénáristickou licenci při práci s fakty o Modiglianiho životě a zejména smrti (Formanova Amadeovská průtrž mračen hadr), zbytečný zombie-looking dialog Jeanne Hebuternové (mmchdm ve většině svých scén vynikající Elsa Zylberstein) s Picassem po Modiglianiho skonu, a hlavně montáž procesu tvorby několika věhlasných umělců podbarvenou Ave Maria (nebo Ode To Innocence, kdo se v těch stodevatenácti releasech má vyznat) dámy jménem Sasha Lazard, v níž se prapodivně kros-ouvruje latinský text, klasická hudba, elektronika a něco, co je lyrický buď arabský nebo francouzský hip-hop:) Ne že by to nebylo zajímavé, ale funkční to podle mého (podle ohlasů na youtube zjevně menšinového;)) názoru rozhodně není. New York Times údajně tento film označil za katastrofu. To je řekl bych zbytečně kruté hodnocení - faktem ale je, že je tu zjevně nevyužitý potenciál, a kdyby bylo totéž téma svěřeno některému ze současných "magických" režisérů, mohli jsme být v extázi srovnatelné s tou, kterou si frajerský Amedeo dopřával každý den - pokud na to zrovna měl. Z nedávných filmů o velkých umělcích a jejich obrazech mi daleko víc sedla Dívka S Perlou. Modigliani má u mě nárok na 60%, a pokud do toho budu mít co mluvit, víckrát ho už neuvidím. (27.07.2012)

Psíček a mačička boli na polievku dvaja, Mick Davis bol jeden a predsa sa mu podarilo zrežírovať podobný magľajz ako jeho zvieracím predchodcom. Eklektická zmiešanina rôznych prísad naládovaná do príbehu, ktorého osou sa stala umelecká rivalita dvoch výstredných maliarov. Držať palce však nebolo prečo výraznejšie ani jednému z nich, či lepšie povedané - z hľadiska ich diela: obom rovnako. Historky dokresľujúce duel sprevádzala hudba rôznych žánrov, no jej spoločným znakom bola nevhodnosť konkrétnej skladby k danej scéne. Všetko pod patronátom zjavovania sa mladého Modiho, ako akéhosi morálneho výkričníka výčinov toho staršieho. Plus ďalšie halucinogénne scény, ktoré mali byť spolu s mladým Modim akýmsi príslovečným korením, zvýrazňujúcim chuť. V tomto prípade to chuť zážitku ale posúvalo skôr do želéovitého mdla. Výsledkom sú také umelecké amarouny - bez výraznejšej chuti, zápachu. Bez dôvodu udržať si tento zážitok, podsúvajúci myšlienku o umeleckej tvorivosti vzbudzovanej predovšetkým súťažami, nejako dlhšie v pamäti. Milenci z Montparnassu od Jacquesa Beckera z roku 1957 vyhrávajú nad týmto zlepencom na celej čiare. (09.02.2014)

Italsky malir Modigliani (Andy Garcia) versus podstatne slavnejsi a uspesnejsi souper Pablo Picaso. Mimo tento minisouboj o velkou sumu penez, kterou vyhraje nejlepsi predstavene dilo, se divaci dozvi neco malo o tom, kdo to Mogliani byl a jake mel neduhy. Pozorny divak se vsimne ceske krasky (Eva Herzigova). 60% (31.07.2007)

Prokristapána, co to mělo být?! Souhlasím s názory uživatelů: Joski, Blaster33. Kdybych měla napsat všechny výhrady, které mě v rychlém sledu napadaly během sledování téhle zpotvořeniny, bylo by toho neúnosně moc na krátký komentář. Ale hned první věc: odporný manýrismus hollywodského mustru, který spáchal řetězec nesmyslných klipů - inu, každých dvacet sekund se musí stát něco šokujícího, aby na to debil vydržel koukat. Ano, debil bez mozku. A kdyby mozek měl, bleskové nesmyslné zvraty mu prostě nedají čas, aby ho použil. Takovou fůru hovadin nakydanou do jednoho rádoby životopisného snímku jsem vážně nečekala. Stačí jen ty drobnosti: prozpěvování Edith Piaf v roce 1919 (či 1918?), chuděra, asi vrněla z dětské postýlky. O stylově nejenom anachronickém, nýbrž zhovadilém rapování během "souboje" budoucích velikánů světového malířství už se v komentáři zmínil jiný... A chudák Mistr Renoir je zde předveden jako starý kšeftař, který má dobře spočítáno, co si za své umění pořídí pěkného do baráku. Fujtajxl! Nejhorší je samozřejmě absolutní nedostatek jakékoli věrohodné psychologické motivace jednání postav, a to všech. A obtloustlý fotříkovský macho Andy Garcia coby umírající 35letý tuberácký bouřlivák a citlivý kumštýř Modigliani? Já Andymu nevěřila dokonce ani tu ledabylou ožralost, ani upocený hašišový rauš. Pořád to byl jakýsi nadutý chlapák, co "má všechno pod kontrolou". A samozřejmě všude jak sláma z bot vylézal Americký sen, tentokrát mezi pařížskou bohémou! A americký western - kolikrát v tomhle filmu museli umělci and Company tasit kolt, aby se něco dělo, když už se nemaluje. A to se tam fakticky malovalo jen málo, maloučko, poněvadž všichni výtvarníci, jak známo, většinu času prochlastají, prodrogují, proboxují a prošukají, takže na plátno akorát honem cosi máznou a už zase letí. Pravda, pokud zrovna nárazově nesoutěží o pohár v nejvyšší lize, to pak makají u stojanu, až se z nich kouří. Kam se hrabe NHL. Nebo šampionát v boxu? Jasně, a tudíž Modigliani neskončí v deliriu, leč musí ho krvavě umlátit nějací lupiči, patrně proto, že už na první pohled vypadal jako těžký pracháč. A zase americký mustr: jádrem příběhu a nosným konfliketm musí být jakýsi souboj (bohužel, ani ne v pravé poledne). Zápas muže proti muži. Umění je přece boj! Přičemž se zcela pominou základní věci: umění je v prvé řadě boj umělce samotného se sebou. Dále je to boj umělce se společností. Jenomže sociálním podmínkám se hollywoodské kraviny samozřejmě vyhýbají jako čert kříži. A tak Modigliani je sice na tom bídně, nicméně to je absolutně nedůležité. Vždyť si tak pěkně popíjí, řádí, paří, hulí... Kromě exekuce z dětství žádná ekonomická tragédie. A když postavy jaksi svou vlastní bídu ani nevnímají, jak by ji mohl vnímat divák? Opakuji: tenhle "film" mě neskutečně nasral. A to je ještě hodně noblesní vyjádření! (17.04.2011)