Modigliani

Amedeo Modigliani měl zajímavý život a tohle nám také film poutavě přednáší. Skvělý sountrack doprovází charismatického Andy Garciu, skvělou Elsu Zybelstein a přesvědčivého Omida Djaliliho v roli Pabla Picassa. Za zmínku ještě určitě stojí Modiho vidiny (zvlášť ta v blázinci); jednu ke konci uvidí i sám Picasso. Umělci hold v sobě mají vždy trochu šílenství. Nejméně 4 hvězdy si tento film určitě zaslouží ;-) (30.12.2006)

No nevím, nějak se nemůžu smířit s myšlenkou, že když se někdo chová jako nezodpovědné, zkrachovalé, věčně sjeté nebo ožralé hovado, likviduje tím všechny blízké, ale je to v jádru (zjevovaném v nepříliš častých jasných chvilkách) fajn chlap s citlivou dušičkou (nesoucí obvykle tolik, tolik bolesti a takové ty kecy), tak je to vlastně všechno v pořádku. A přesně takhle scénárista a režisér Davis vykresluje svého Modiglianiho. Říkám schválně Davisův Modigliani, protože Andy Garcia, jehož kvality známe, i jeho protějšek Picasso (hraný Omidem Djalilim) se téměř výhradně omezují na archetypální pózy bohémů z plakátu a teatrální přehrávání. To druhé jde jakž takž akceptovat ve scénách, kdy jsou si oba rivalové tak nějak blíž - jako třeba při návštěvě u starého nemocného Renoira. Z těch několika jmen (a ve filmu jich hraje svou úlohu celá řada) můžete tušit, že Davis chtěl vytvořit silný portrét rozervaného génia, orámovaný jedním z mnoha zlatých věků Paříže. To se mu podařilo, až na tu sílu. Na mě zkrátka tahle řeč nefungovala. Jsem sice do značné míry kulturní barbar, ale obávám se, že to není ta hlavní příčina. Tu vidím v tom, že Davis se úplně zbytečně pokusil o to, aby jeho film "měl vše" - romantického hlavního hrdinu odtrženého od světa, s imaginárním průvodcem (ne mentorem, protože se na jeho rady několikrát zvysoka vykašle;)) v podobě malého chlapce, Udo Kiera namaskovaného jako geishu a Picassa jako samuraje (BTW jednu z dlouhé řady jeho milenek hraje Eva Herzigová a je skutečně okouzlující), "snové" scény drogového deliria a internace ve cvokhausu, patetické scény uměleckých gest, jakých jsou k mání veletucty, značně lacinou scénáristickou licenci při práci s fakty o Modiglianiho životě a zejména smrti (Formanova Amadeovská průtrž mračen hadr), zbytečný zombie-looking dialog Jeanne Hebuternové (mmchdm ve většině svých scén vynikající Elsa Zylberstein) s Picassem po Modiglianiho skonu, a hlavně montáž procesu tvorby několika věhlasných umělců podbarvenou Ave Maria (nebo Ode To Innocence, kdo se v těch stodevatenácti releasech má vyznat) dámy jménem Sasha Lazard, v níž se prapodivně kros-ouvruje latinský text, klasická hudba, elektronika a něco, co je lyrický buď arabský nebo francouzský hip-hop:) Ne že by to nebylo zajímavé, ale funkční to podle mého (podle ohlasů na youtube zjevně menšinového;)) názoru rozhodně není. New York Times údajně tento film označil za katastrofu. To je řekl bych zbytečně kruté hodnocení - faktem ale je, že je tu zjevně nevyužitý potenciál, a kdyby bylo totéž téma svěřeno některému ze současných "magických" režisérů, mohli jsme být v extázi srovnatelné s tou, kterou si frajerský Amedeo dopřával každý den - pokud na to zrovna měl. Z nedávných filmů o velkých umělcích a jejich obrazech mi daleko víc sedla Dívka S Perlou. Modigliani má u mě nárok na 60%, a pokud do toho budu mít co mluvit, víckrát ho už neuvidím. (27.07.2012)

Život búrliváka „Modiho“ by poskytol materiál aj na päť ťažkotonážnych filmov. Režisér Mick Davis akoby sa však náročnosti a uhrančivosti ponúkanej látky zľakol a namiesto nervovoparalytickej drámy nám servíruje letný koktejl. Okrem všelijakých sirupov a kociek ľadu je tu síce aj pár kvapiek nefalšovaného absintu, ale na poriadnu opicu to nestačí. Voľné narábanie s faktografiou ešte Davisovi možno tolerovať, viac mi prekáža, že sujet rozbil do nie vždy konzistentnej mozaiky. A ešte viac to, že Modimu upiloval rohy a odstrihol chvost a vtlačil mu skôr podobu romanticky nesvojprávneho rojka nepochopeného dobou a spoločnosťou /čo je stáročia nemenná, petrifikovaná predstava veľkej časti populácie o „tých umelcoch“/. Modi bol nepochybne citlivá dušička, ale aj surovec a grobián /Jeanne by o tom vedela rozprávať celé hodiny/, zmietaný démonmi šialenstva – ale takto ho scenárista skrátka vidieť nechcel - a Andy García by to možno ani nezahral. Neomylnou ranou do čierneho je casting postavy Jeanne Hébuternovej – Elsa Zylberstein je týpek, ako by si ju namaľoval sám Modi. Vo výkonoch dvoch protagonistov – Garcíu a Djalila, je viac teatrálnosti než stotožneného herectva, možno aj preto z filmu kvapká namiesto krvi ľahké červené víno. Kvôli niektorým silným miestam som už takmer siahal po štvrtej hviezdičke, ale viac ako ľahučký nadpriemer to žiaľ, určite nie je... (19.07.2006)

Atmosféra bohémského francouzské života začátkem 20. stol., Pařížské kavárny, kde se scházeli ti největší umělci, dokonce i Picasso. V průběhu filmu se zastavíme i k Renoirovi na jeho velkolepé sídlo, kde s humorem konstatuje, že tu drahou plastiku, která zdobí jeho zahradu si pořídil jen za skicu květináče. Ale tak jak patří obloha ke slunci, patří alkohol a drogy k umělci, přidejte k tomu tuberkulózu a mizerné výdělky a již se vám rýsuje portrét Modiglianiho. Tragický závěr snímku byl velice dojemný a hudební árie s moderními prvky, krásně dotvořily atmosféru, proto musím dát vysoké hodnocení. (10.03.2011)

Zaujímavý a najdrametickejší výsek, žo života tohto neveľmi známeho umelca. Veľmi smutný príbeh o človeku, ktorý ako liek na citlivú a ranenú dušu používa alkohol, drogy či iné oblbováky, aby zabudol na krutosť sveta okolo neho a na chvíľu z neho unikol. Jediné čo mi prekážalo, bola neprepracovanosť postáv, čo spôsobilo ťažkú pochopiteľnosť ich konania pre diváka nepoznajúceho skutočný príbeh. Buď sa mali sústrediť len na vzťah Picasso a Modigliani, alebo na vzťah Moglianiho a Elsi, bolo by to určite oveľa prehľadnejšie! (17.06.2013)