Volanie mora

Chtěl jsem původně začít chvalozpěvem na Alejandra Amenábara za několik obrovských kusů práce, které na svém filmu odvedl. Ale pak jsem si uvědomil, že kromě hudby (a střihu) mají ty kusy nějakou tu vadu, která jim v mých očích brání vytvořit dokonalý celek - hudba je úžasná a obrazová stránka Hlasu Moře místy bere dech; co se obsahu týká, tak Amenábar dokázal tuto nesmírně složitou část práva na život uchopit citlivě a přitom bez citového vydírání a vykreslil snad každý aspekt života člověka v Ramónově situaci. V některých momentech ale podle mě šlápl vedle a výsledek jeho snažení by bez těchto epizod byl ještě lepší než jaký je. Tleskám tomu jak umně režisér/scénárista vystavěl okolo svého hrdiny ty peripetie, které díky předvedeným hereckým výkonům drží diváka v takovém zvláštním napětí, že si svůj dojem něčeho k dokonalosti scházejícího nebo spíše přebývajícího uvědomí až poté, co se západ slunce nad mořem promění v noc. Světská ocenění jsou pro snímky takovéhoto kalibru nedostatečná, důležitější je jak působí na každého z nás. Zřejmě i proto, že své odpovědi na v průběhu filmu vyvstávající otázky mám už nějaký čas rozmyšlené, nepodlehnu síle Hlasu Moře zcela. O to víc ho mohu doporučit ostatním, i když sám dávám "jen" 80%. (22.07.2008)

Hlas moře si hraje na odvážný film navzdory skutečnosti, že s jeho vyzněním dnes souhlasí každý, snad kromě Henryka Laholy. Amenábar to moc dobře ví, ale snaží se divákům vnutit, že je tomu přesně naopak. Divák pak nabývá pocitu, že jako jeden z mála sdílí ten správný pohled na věc a není omezený na rozdíl od těch, kteří jsou proti(reálně proti není skoro nikdo). Tohle podlézání ze strany filmu samozřejmě diváci a porotci budou chtít filmu nějak oplatit. Stačilo, aby režisér řekl do novin "jsem samozřejmě pro" a nedělal 30 let po Francově smrti ramena touhle nicneříkající trapošinou s pitvořícím se Bardemem, který má vše na háku, všechny přeargumentuje, všem se vysměje, vše chápe, jen to skákání do vody mu moc nejde. Nicméně festivalová poptávka si žádá takováto plochá přepapouškování nejrozšířenějších módních "názorů", takže nebýt Amenábara stejně by to natočil někdo jiný a vlastně by to vypadalo s ohledem na nulový tvůrčí vklad režiséra totožně. (16.06.2011)

Tohle byla rozhodně nejkrásnější scénka filmu. Nádhera. Jináč, ve filmu mě uspokojovala spíše jeho první polovina. Co se týče emocí, co se týče napětí. Co se týče celkového vtažení do děje a především poté vyřčených myšlenek. Ve druhé půlce to na můj vkus sláblo a závěr jsem dal takřka bez emocí, což mě samotného zaskočilo. Ještě jsem snad neviděl film, kde divák fandí hlavnímu hrdinovi, aby zemřel a přitom vůči němu chová své sympatie. Obrovskou výtku bych měl snad pouze k enormnímu telenovelovskému zápachu, který rapidně umocňovala španělská jména, která jsou pro tyhle nesmysly typická. Spoiler alert. Jak už jsem zmínil...Slzička sice neukápla, ale při Ramónově odchodu na věčnost, jsem přeci jen jakési mrazení v zádech pociťoval. I když je člověk připraven zemřít, tak sledovat poslední záblesky života v očích umírajícího, je přeci jen silné kafíčko. Jinak jsem samozřejmě pro eutanázii. Člověk by měl mít výsostné právo rozhodovat o osudu svého života. Zvláště v tomto případě. Člověk ležící na svém lůžku 30 let, musí být za tu dobu sakra dobře a pečlivě rozhodnutý. Chvilkami mě to nudilo. Dvě hodinky jsou na jednu místnost příliš, ale celkově to na ty slabší 4 kousky prostě vidím. K hlubokému zamyšlení mě to přeci jen přivedlo. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (11.05.2016)

Jestliže mají zastánci zrušení trestu smrti svou ideovou oporu ve vynikajícím Parkerově opusu Život Davida Galea, pak zastánci euthanasie našli svou platformu ve filmu Hlas moře. Alejandro Amenábar se vydal podobnou cestou jako Alan Parker a celý tenhle emocionálně neobyčejně silný příběh exponuje především jako fakticky podpůrný argument k právě probíhající celoevropské (a spíše by se slušelo říci celoeuroatlantické - viz udělení ocenění americké akademie za nejlepší cizojazyčný film...) diskusi. Je to velmi bolestné téma, nelze se jednoznačně vymezit...a je paradoxem, že tenhle film přichází právě z apriori silně katolicky založené země, jako je Španělsko (ale ono se možná jen ukazuje, že tohle je pouze přežitý předsudek, to, že ve Španělsku již léta vládnou levicové strany jistě v podtextu také o něčem vypovídá...) Nelze se asi úplně vžít do osudu člověka, který je 28 let ochrnutý na většinu těla a sevřen v kazajce kataplexie...na to žádná empatie nestačí... Amenábar má však dar zdůraznit ty drobné detaily, které mají obrovskou vypovídací hodnotu...nejsilnější mi přišly právě takové momenty, jako třeba nenápadná věta hlavního hrdiny: ,,Julia: Proč se pořád usmíváš, Ramóne? Ramón: Když nemůžeš utéct...a když jsi nepřetržitě závislý na ostatních...naučíš se plakat smíchem." Tady je opsané veškeré zoufalství, které podobně postižený člověk zakouší. Zvláště když mu zbudou, ukryty hluboko v mozku, všechny propriety normálního zdravého uvažování - Ramón se cítí pořád mužem, má erotické představy a touhy...slyší volání moře... Vrcholem a středobodem celého filmu je herecký výkon Javiera Bardema. Je úžasné sledovat, co všechno se dá uhrát mimikou, když všechny ostatní složky komunikace s divákem jsou okleštěny...a Bardem má dar hereckého génia. Jeho ústa a oči sdělovaly tolik, že nebylo potřeba slov... Jen síly obrazů...k těm nejsilnějším patřily sekvence, kdy Ramón náhle bez signálu přechází do své fantazie, vstává z postele a odchází...odlétá...(létací pasáže, létací sny...jeden ze základních lidských archetypů...důvěrně je zná asi každý člověk...). Volání moře je silné, stejně jako tenhle film. Nevím, zda býti jednoznačně pro euthanasii, vím, že bych Ramónovi přál možnost volby... Podobné filmy: Skafandr a motýl, Moje levá noha, Uvnitř tančím, Život Davida Galea (22.03.2008)

Pokiaľ neodsudzujete melodrámu ako žáner a herecké výkony sú pre Vás alfou a omegou filmu, tak budete mať z Volania mora radosť. Zrozumiteľné a zároveň účinné symboly vo veľkých záberoch mora a prírody "za oknom", doprevádzané veľkolepou melodramatickou hudbou už ale nie sú pre každého. Dobre napísané postavy zase áno. Život môže byť peklom, vyslobodenie v podobe smrti rajom. Desiatky rokov obývaná izba jedným človekom je tým peklom, more za veľkým kopcom, ktorý zakrýva výhľad, túžobným a ťažko dosiahnuteľným vyslobodením. Nie je od veci si všímať, ako v príbehu postupne pribúdajú postavy na vozíčku, celkovo ich tam narátate štyri (jedna iba na moment v nemocnici pred pôrodom), čo môže byť súčasťou Amenabarovho jemného čierneho humoru. Možno sa budete pýtať, prečo je Ramon stále obletovaný príťažlivými ženami, keď viete, že o Vás by sa možno nikto v takomto prípade nezaujímal, ale bez určitej idealizácie medziľudských vzťahov to asi v kinematografii nejde. (25.09.2013)