Herečka tisíciletí

Krásný příběh, ale na mne až příliš sentimentální. Chápu, že občas se někdo potřebuje skrz umění vyzpovídat ze svého nekonečného obdivu k někomu jinému a mám ten pocit, že pan Kon v postavě Genya jakýmsi způsobem vyobrazuje sebe samého, a nemohu vytknout nic nápadu vyobrazit takové emoce ve filmu, který je naplněn nostalgií, láskou, smutkem a beznadějí. Ale zřejmě jsem se na film dívala ve špatném období svého života, protože mě neustálá vyznání lásky Genya i slepé hledání Chiyoko po chvíli začalo nudit. (01.08.2008)

Nebýt té zbytečné citové vydíračky ve finále, bez váhání dám 5* a řeknu, že to byla fakt síla. Ona to ale byla i tak. Anime mě absolutně míjí, jeho oblibě moc nerozumím a ještě se mi nepovedlo najít nějaké, které by se mi fakt líbilo (a ani Mijazaki mě moc oslovit nedokázal). Až do dneška. Začne to poměrně poklidně - dva dokumentaristé, režisér a kameraman, chtějí natočit film o stárnoucí herečce, která se od určité chvíle skryla před světem. Povede se jim na ni najít kontakt, tak za ní přijedou a ona se k nim chová jako nějaká milá babička. A pak jim začne vyprávět svůj životní příběh. V tu chvíli se přesouváme do její minulosti, konkrétně jejího mládí, kde potkává svoji osudovou lásku, která jí slíbí, že se ještě uvidí. Do vzpomínek vstupují režisér s kameramanem a komentují je, případně se jich i účastní. Tenhle prvek mi ze začátku vadil, ale poměrně rychle jsem si na něj i zvykl a začal se mi líbit. Takhle to totiž nebylo jenom vyprávění vzpomínek, ale bylo o něco ozvláštněné (obzvlášť mě bavil kameraman, který se tu postaral o humor (a skutečně dobrý, musím podotknout, zasmál jsem se). Ve vzpomínkách herečky se realita míchá s jejími filmovými rolemi, což mi připadá jako dost zajímavý nápad (a funguje zde fakt perfektně), z čehož taky vyplývá, že mě ten film fakt bavil a nenudil. Hereččin příběh hledání onoho muže mě s každou minutou víc a víc zajímal, až mě nakonec úplně strhl a nakonec i dost dojal. Fakt, kdyby ten konec nebyl až tak přehnaně dojemný, tak nemám žádný problém dát 5*, film je to fakt silný, byť to ze začátku nevypadá. Ale dá se snad třeba ze začátku Silnice odhadnout, jak moc silný ten film nakonec bude? Nedá. Stejně tak to má i Herečka tisíciletí. V životě bych neřekl, že se mi nějaké anime bude takhle líbit, či mě dokonce až tak dojme. Dávám snad ty nejsilnější 4*, jaké jsem kdy nějakému filmu udělil. 4,5* (21.12.2019)

Dechberoucí romance, jejímž symbolem je klíč. Originální kaleidoskop, v němž se realita prolíná s bezpočtem filmových životů ... kde je čistá láska živená věčnou touhou, která se znovu a znovu probouzí s každou další rolí - spolu s nadějí, která (jak známo) nikdy neumírá ... a jejím osudem je hledání. (21.11.2018)

Zapoměl jsem, že šílenec Kon natočil tu psychárnu Perfect Blue, a tak jsem byl připraven pouze na romantické drama. Určitě v budoucnu někoho přiměju, aby se na to se mnou podíval a pak se budu celou dobu bavit nechápajícím výrazem, který se mi tak často objevoval na tváři. Jinými slovy, pokud se budete dívat poprvé, určitě ne v pozdní hodinu ve stavu unavenosti. Příběh je krásný a nadšení stařenky a reportéra tak roztomilé, že nejde mít z filmu špatný dojem. Docela by mě zajímalo, jestli je někdo, komu by se nelíbila Hirasawova hudba. Samostatně je asi neposlouchatelná, ale takovou šťávu ve filmu má máloco. (28.03.2009)

Můžu jen litovat, že pro mě Kon byl takovou dobu jen tvůrce dnes již legendární Papriky. Jeho starší snímky mi přišly podle premis jako malé, až artové pokusy, ke kterým by stálo za to se dostat jen při dlouhé chvíli. Jenže jak jsem se prokousal skrz čas až k Chiyoko, dochází mi definitivně, jaký velikán její tvůrce byl a jak obrovská ztráta je, že po něm zůstaly jen čtyři celovečerní filmy. Jedinečný byl v tom, že na rozdíl od jiných slavných kolegů není na první pohled rozpoznatelný. Snad jen podle krásné, nesměle vypadající okaté holky v hlavní roli a podle hudební stránky jódlujících chorálů Susumu Hirasawy. Proč ale zůstávám ze Sennen joyū u vytržení, je její láskyplnost k divákům a stejně tak k filmovému médiu. Milostných dopisů věnovaných kinematografii už bylo natočeno dost, ale tenhle je z těch, které svému publiku rozumí. Když dokumentarista se slzami a vášní nahazuje svému idolu nejslavnější repliky, mluví tak z duše všem, kteří se kdy dojatě dívali na filmový plakát. V kombinaci s univerzálním a násobně použitým okřídleným poselství, kdy i cesta může být cíl, není emocionální obrany. (16.10.2022)