Herečka tisíciletí

Předčasně zesnulý Satoši Kon se před svou smrtí v roce 2010 ve věku 46 let zapsal do historie anime i přesto, že stihl realizovat pouze čtyři celovečerní filmy + dva seriály. Mezi jeho nejvíce chválená díla patří kromě jeho posledního filmu Paprika především Herečka tisíciletí. I zde Kon projevil osobitý rukopis a vysloužil si pověst jednoho z nejvýraznějších japonských tvůrců, kdy jen zamrzí, že Kon v následujících letech svůj talent již nevyužije.   Herečka tisíciletí je milostným dopisem japonské kinematografii (pochopitelně dojde na původní Godzillu), především ovšem servíruje skutečně silný emocionální příběh. Kon naprosto vytěžil potenciál animovaného filmu a dokázal, že v Japonsku tvůrci animovaných filmů dokáží předvést ještě zajímavější věci než v případě většiny animovaných filmů. Herečka tisíciletí je z mnoha důvodů jednoduše oslnivou záležitostí, kdy Kon s filmovou řečí předvádí naprosto ohromující věci.   Celé je to navíc skutečně dojemné. Včetně naprosto silného emocionálního finále, které dává ústřední romantické zápletce naprosto výtečnou tečku. Nejde ovšem o závěr z klasické romance, i v tomhle ohledu Kon dokáže skutečně překvapit. Jeho scénář, který sepsal společně se Sadajukim Muraiem těží z povolání hlavní hrdinky, jejího dokumentárního štábu a v podstatě surreálně vypraví příběh v příběhu. Výtečná záležitost.   Při vší té chvále se nesmí opomenout ani vynikající soundtrack Susumua Hirasawy, vtahující obrazové hrátky, precizní střihová práce a po hodině velmi průhledná a příjemná Konova poetika. Bez přehánění jeden z vrcholů japonského anime, Kon již na něj bohužel ovšem nikdy nezaváže. I přes tento fakt se ovšem stal Kon v oblasti japonského anime stejnou legendou jako takový Hajao Mijazaki. A to mu těch filmů stačilo o poznání méně..... (07.09.2021)

Po niekolkych rokoch sa Satoshi Kon vratil k teme z debutu Perfect Blue, k filmu vo filme, k herecke v hlavnej ulohe, akurat na rozdiel od psycho thrilleru ebutu tentoraz ide o dokumentarny film miesany s melodramou cistej lasky. Opat netypicka tema na anime film, opat presahovanie reality fantaziou. Opat Satoshi Kon, nazajujimavejsi anime tvorca poslednych dob. (23.04.2007)

Jen málokteré tvůrčí duo na mě dokáže zapůsobit jako to stojící za Millennium Actress - Satoshi Kon se Susume Hirasawou. Stejně jako u Perfect Blue a Papriky je i tento počin nadmíru originální, audiovizuálně přitažlivý a především po celou stopáž intenzivním zážitkem, jak by to u dramatu mělo být. Ve výsledku jeden z nejkrásnějších filmů jaké jsem viděl. (03.04.2012)

Nejraděj bych pro popis tohohle filmu použil slova jako "sentimentální" nebo "melodrama," jenže oboje zní jako něco, co vlastně není příliš lichotivé, tak to ale není, výsledek je totiž minimálně hodně dobrý - technicky i příběhem. [_Na tomto místě je výčet několika nedobrých věcí ve filmu_], ale na druhou stranu [_Na tomto místě je výčet několika dobrých věcí ve filmu_] a blablablabla, prostě je to fajn film, který má na konci skvostnou koláž přítomných filmů (jedná se z velké části o film složený z filmů, které titulní herečka natočila. Je to zábavnější, než to zní). (09.02.2014)

Nebýt té zbytečné citové vydíračky ve finále, bez váhání dám 5* a řeknu, že to byla fakt síla. Ona to ale byla i tak. Anime mě absolutně míjí, jeho oblibě moc nerozumím a ještě se mi nepovedlo najít nějaké, které by se mi fakt líbilo (a ani Mijazaki mě moc oslovit nedokázal). Až do dneška. Začne to poměrně poklidně - dva dokumentaristé, režisér a kameraman, chtějí natočit film o stárnoucí herečce, která se od určité chvíle skryla před světem. Povede se jim na ni najít kontakt, tak za ní přijedou a ona se k nim chová jako nějaká milá babička. A pak jim začne vyprávět svůj životní příběh. V tu chvíli se přesouváme do její minulosti, konkrétně jejího mládí, kde potkává svoji osudovou lásku, která jí slíbí, že se ještě uvidí. Do vzpomínek vstupují režisér s kameramanem a komentují je, případně se jich i účastní. Tenhle prvek mi ze začátku vadil, ale poměrně rychle jsem si na něj i zvykl a začal se mi líbit. Takhle to totiž nebylo jenom vyprávění vzpomínek, ale bylo o něco ozvláštněné (obzvlášť mě bavil kameraman, který se tu postaral o humor (a skutečně dobrý, musím podotknout, zasmál jsem se). Ve vzpomínkách herečky se realita míchá s jejími filmovými rolemi, což mi připadá jako dost zajímavý nápad (a funguje zde fakt perfektně), z čehož taky vyplývá, že mě ten film fakt bavil a nenudil. Hereččin příběh hledání onoho muže mě s každou minutou víc a víc zajímal, až mě nakonec úplně strhl a nakonec i dost dojal. Fakt, kdyby ten konec nebyl až tak přehnaně dojemný, tak nemám žádný problém dát 5*, film je to fakt silný, byť to ze začátku nevypadá. Ale dá se snad třeba ze začátku Silnice odhadnout, jak moc silný ten film nakonec bude? Nedá. Stejně tak to má i Herečka tisíciletí. V životě bych neřekl, že se mi nějaké anime bude takhle líbit, či mě dokonce až tak dojme. Dávám snad ty nejsilnější 4*, jaké jsem kdy nějakému filmu udělil. 4,5* (21.12.2019)