Mashle

„Je to jako kdyby One Punch Man začal chodit na Bradavice, nic víc a nic míň…“ pravil o tom již několikrát Youtuber Meon a má pravdu. A už když asi před rokem tímhle způsobem promoval mangu, tak jsem si říkal, že tohle musí být pro mě jako dělané. Na rozdíl od již zmíněného Meona totiž ani poslední přečtení Harryho Pottera v roce 2020 u mě nic nezabilo a dodneška mám tu sérii rád, i když si samozřejmě uvědomuji spoustu jejích nedostatků. Stejně tak si s radostí vzpomenu na Saitamu z One Punch Mana a vůbec na zdejší styl humoru. Prostě když máte rádi dvě hlavní přísady v jídle, tak přeci budete mít rádi i celý ten pokrm, že jo? No není to tak úplně pravda… Moje překvapení bylo velké už když jsem u prvního dílu začínal vnímat třeba to, že mi Mashle nepřijde vůbec vtipný. Ano, bylo to přesně tak, jak jsem si seriál představoval, bylo to jako kdyby přišel Saitama do Bradavic, a i většina vtipů byla vypointovaná přesně tak, jak byste čekali, kolikrát jste ten vtip, to, jak bude provedený, už tušili dopředu a já místo abych za to byl rád, tak jsem jen cítil, jak mi to zabíjí jakoukoli radost. Nejspíš je přesně tohle součástí toho největšího problému, který se seriálem mám a který opět popsal Meon a to nějak takhle: „Ten seriál nemá vlastní identitu, je to prostě jen Saitama na Bradavicích“. Co u mě Mashle: Magic and Muscle zachraňuje, díky čemu mu nakonec dokážu dát 5,5/10 a díky čemu mám pořád náladu se podívat i na druhou sérii, jsou souboje. Sice nejsou zase nijak extra originální, spoustu způsobů, jak Mashle bez magie dokáže porazit svého soupeře, umíte poměrně rychle odhadnout, ale jejich sledování je většinou hodně uspokojivé. Tvůrci mi dokáží ty souboje vystavět, a i vytvořit celkovou atmosféru kolem nich tak, že se pokaždé dostanu do okamžiku, kdy začnu hrdinovi fandit a vysloveně si užiju každou jeho ránu, kterou soupeři dá, protože mám takový ten vnitřní pocit, že je zasloužená. Možná mě i trochu zaujal příběh, i když je hodně jednoduchý a také docela předvídatelný, ale pořád si ještě říkám, že by mě mohl třeba někdy někde něčím překvapit.  Takže nakonec ani nebudu mít nutkavou touhu natočit video na Youtube s názvem „Poslouchání Meona zabilo můj dojem ze sledování Mashle: Magic and Muscle“, bude mi stačit tenhle krátký text, kde přiznám, že měl pravdu, ale naštěstí můj zájem úplně nezemřel, zatím ještě dýchá… (30.06.2023)

Ono je to strašně jednoduché, pokud se vám líbila první řada, pak se vám bude líbit i ta druhá, pokud se vám první nelíbila, pak ani ta druhá váš názor nezmění. Najdou se i tací, kteří budou tvrdit, že Mashle je ta nejlepší komedie, jako kdy viděli a že opening k druhé řadě je vynikajícím hudebním dílem. Chápu, že humor je stejně jako hudební vkus velmi subjektivní, a proto nejvíc ze všeho ocením, když se mi tito lidé nebudou nikdy snažit vykládat vtip, snažit se mě rozesmát, nebo mi třeba zkoušet pustit své oblíbené songy. V tomto ohledu jsem zkrátka asi v menšině, protože mi Mashle nepřišel vůbec vtipný, v téhle sezóně mě ani jednou nerozesmál – vůbec – nic. Co je horší, většina vtipů mi přišla prostě trapná, úplně mimo moji strike zónu a u některých (třeba když se Mashlovi kamarádi proměnili v děcka, nebo velká část posledního dílu) jsem začínal i mít dojem, že ve mně určitá část tiše umírá cringem. Ta snaha o humor u mě zabíjela velkou část mého zájmu a po pravdě jsem i nalomený se na další sezónu prostě vykašlat. Stejně tak se mi nelíbil již zmíněný opening (přitom předchozí songy od Creepy Nuts, kterými doprovázeli Call of the Night jsem si dokázal velmi oblíbit), ale tahle píseň mi přišla strašně nudná, repetitivní, radši jsem jí přeskakoval – tohle nebude můj styl hudby. Co hůř, nelíbil se mi ani ten hip-hop co byl vložený jako doprovodná hudba k různým scénám seriálu a s těmi epickými, symfonickými fantasy motivy se mi neskutečně mlátil. Aby toho nebylo málo, tak mě v téhle sezóně nepřesvědčil ani příběh a ani souboje. Děj byl sice sympaticky přímočarý a přišly i odpovědi na některé otázky, ale většina z těch odpovědí byla tím nejjednodušším, co se se dalo s příběhem vymyslet (včetně klišé „Jsem tvůj otec, Luku!“). Chyběla mi tam i ta lehkost a originalita, s kterou v první sérii Mashle překonával fakt, že neovládá žádnou magii, celé jako kdyby to bylo jen o tom, že když něco nejde silou, tak to prostě půjde větší a že Mashle hlavou zeď prostě prorazí. Stejně tak mi ani fyzické ani magické souboje nepřišly tak povedené a úderné jako v první řadě, i když tohle může být způsobené tím, že moje hranice ohledně soubojů se díky několika novým anime seriálům opět posunuly o něco dál a to co předvedl Mashle bylo akorát tak nějak – fajn. No myslím, že už jsem to okecal dostatečně, možná stačilo prostě jen napsat, že "Mashle Braindead" není anime pro mě a druhá sezóna mě v tom jen utvrdila a bavila mě méně než ta první, vlastně mi i přijde, že se mi většina z toho, na čem tenhle seriál stojí už okoukala. 4,5/10 a další sezónu už asi nechám fanouškům, protože ono je to strašně jednoduché - pokud se mě nenadchla první ani druhá řada… (30.03.2024)