Málo mě znáš
Réžia:
Tomáš KleinScenár:
Tomáš KleinKamera:
Kryštof HlůžeHrajú:
Iveta Bartošová (a.z.), Ladislav Štaidl (a.z.), Petr Sepéši (a.z.), Svatava Bartošová (a.z.), Helena Vondráčková (a.z.), Heidi Janků (a.z.) (viac)VOD (2)
Epizódy(3)
Obsahy(1)
Dokumentárna séria o živote a kariére Ivety Bartošovej Málo mě znáš sa v troch epizódach zameria na cestu sebavedomého, talentovaného a spočiatku neskúseného dievčaťa z Frenštátu pod Radhoštěm do veľkého sveta, na éru pod umeleckým vedením Ladislava Štaidla a na obdobie, keď sa Iveta Bartošová z jeho vplyvu postupne vymaňuje a etabluje sa v jednom z najúspešnejších muzikálových predstavení našej histórie. Dokument tiež odkrýva príčiny Ivetinho následného ústupu z verejného života a okolnosti záveru jej života. (TV Markíza)
(viac)Recenzie (28)
3/3 Samozřejmě, že jde primárně o doplněk k seriálu Iveta. Ale zároveň je to vcelku dobrý medailonek. Když už klasický koncept archivní prostřihy + mluvící hlavy, tak tohle není špatný výsledek. Hovoří vcelku pestrá směs spolupracovníků, pamětníků, fanoušků. Na téma Ivety Bartošové už vznikly mnohem horší střiháky. A ten konec je výborný. Nemá smysl se znovu patlat v těch bizárech posledních let, důležitý je nahlas říct, že kvůli mediálnímu cirkusu tady v přímým přenosu utýrali člověka. Trvalo to 10 let, než to zaznělo takhle na tvrdo. ()
Dosavadní ohlédnutí za tragickým osudem Ivety Bartošové sázela hlavně na dojímání. Tvůrci Málo mě znáš mohli jít stejnou cestou, znovu odvyprávět emotivní popelkovský příběh, nekomplikovat pohádku souvislostmi a demytizací normalizačního popu, a zřejmě by měli úspěch. Přesto se odvážili jít jinou cestou A navzdory několika slepým skvrnám (např. podíl Novy na bulvarizaci života IB, používání oněch reduktivních škatulek jako „popelka“ nebo „princezna“) to dělají velmi dobře. Dynamicky, empaticky, kriticky. Divácky, přitom vkusně. Bez mýtů, nevkusné jímavosti nebo idealizace (o Bartošové se mluví především jako o profesionálce, která se dokázala přizpůsobit poptávce, ne jako o extrémně talentované zpěvačce). Je to poutavě odvyprávěný příběhem o mnoha rolích Ivety Bartošové, těch naplněných i nenaplněných, stejně tak výzva k zamyšlení, zda by některé věci (třeba psaní o životech slavných) nešlo dělat jinak, věcněji a s větším citem. V opačném případě budou toxické vzorce a nerealistická očekávání, které zničily život a kariéru Ivetě Bartošové a mnoha dalším ženám a mužům, dál formovat podobu šoubyznysu a hatit lidem sny. ()
"Taky na ni stála fronta, ale dostala ji Iveta. No tak, bydlely jsme vedle sebe." V pubertě jsem s Ivetou prožil nejeden vlhkej sen a kvůli jejímu hlasu to tak úplně nebylo. Na dokumentu se mi nejvíc líbil popis princip fungování hudebních mafií za socíku, osvěžení porevolučních prázdnejch sálů při vystoupeních zasloužilejch umělců a vzpomínky fotografa Miloše Schmiedbergera. Toho chlapa jsem neznal a on přitom byl u všeho. A abych ukázal svou znalost tématu, tak Ivetu jsem potkal v roce 1986 v Brně při natáčení Dva z jednoho města a žádná romantická princezna to v tu chvíli teda fakt nebyla. Spíš měla ráda zvířátka. Zrovna si táhla na zádech docela slušnou opici. ()
Ani po třech dílech dokumentu divák Ivetu nezná. Je mu představen jen glorifikovaný obraz oběti usoužené manažery a bulvárem - která možná takovou obětí nebyla, ale to je něco, co se alespoň tady nahlas neříká. Ze všech partnerů, co si prošli její postelí (a notně přispěli její sebedestrukci), se zde řeší jenom Štaidl a letmo zmíněný Hrušínský. Neúspěšná manželství, opakované pokusy o sebevraždu, alkoholové excesy, nadužívání léků... Nic, ani slovo, uzavře se to hezky v období, kdy byl na ni ještě libý pohled. Potěší alespoň neznámé záběry ze soukromí a nevymáchaná pusa Svobodové, dnes Pizingerové. ()
Po prvním dílu jsem čekala víc, ale nakonec ji pořád znám málo. *** Seriálu se povedlo nechat diváka letmo nahlédnout, že Iveta Bartošová měla zárodek osobnosti s talenty, nápady, touhami, vhledy i částečnou sebereflexí (uvědomovala si např. svoji křehkost, zranitelnost, predispozici k romantizujícím postavám...) a také snad zárodek mnohem většího hereckého, hudebního i obecněji kulturotvorného potenciálu, než jaký v ní odhalili a zneužili přízemní slouhové socialistického i kapitalistického režimu, šoubyznysu a patriarchátu. *** Ale vlastně se mu už nepodařilo nic víc. Dramaturgická linka z prvního dílu ještě patrná a budící zájem a důvěru v ambice tvůrců se bohužel rychle vytrácí ve prospěch chaotické koláže ze všeho, co se dalo sehnat k jednotlivým obdobím života Ivety Bartošové, přičemž vše je bez hlubší struktury jen otrocky poskládané na časovou osu života sledované osobnosti. To není žádný kumšt a nedává to ani smysl - zkoumání fenoménu určitého typu zneužití by slušela mnohem promyšlenější a provázanější struktura, než "poskládáme všechno, co najdeme v archivech a co k tomu vytáhneme z komentátorů, na osu jejího života a skočíme smrtí". *** Navíc výběr i přínos mluvících hlav je sporný, celý tvar hlavně napovídá, že rozhovory s nimi byly špatně a málo dramaturgicky vedené, takže výsledek se rozjíždí a rozpadá, výpovědi jsou často jalové a plytké, vzpomínky souputníků kusé a roztříštěné, akademické teze zase příliš obecné a uměle roubované, protože - hlavně v druhém a třetím dílu - je tu vlastně nabídnuto málo konkrétního materiálu k hlubším a přesnějším analýzám ad hoc. *** Každopádně se to takhle bohužel trapně jeví, že "Iveta" zase lacino posloužila, aby se k jejímu případu kdekdo důležitě, ale banálně vyjádřil (přičemž na vině nejsou jednotliví mluvčí, ale to, jak hloupé dramaturgii ve výsledku posloužili) - jen tentokrát se to šroubuje na v soudobé popkultuře přitažlivější (víc prodávající) diskurz moci a jejího zneužití ve spojení s fenoménem křehkosti a obecněji údělem žen, přičemž ale fakticky mezer a otázek ohledně toho, kdo skutečně byla Iveta Bartošová, o co jsme v ní přišli a kvůli jaké tragédii a jaký přesně reprezentuje fenomén a proč, zůstává stejně jako dřív mnohem víc než skutečně osvětleného. *** Dramaturgie je nesoudržná, už v devadesátkách přestává sledovat nějakou sjednocující vyprávěcí linku, chybí tu víc spojovacího materiálu a ke konci se pak už dílo úplně rozpadá do nepřehledného a dramaturgicky nezvládnutého chaosu - dál netuším, co se vlastně Ivetě stalo, citace z bulvárních článků o jakémsi únosu a sexuálním zneužívání, narážky na předěl, po němž to už byla jiná Iveta, dobové záběry z nějaké komunitní oslavy ani kusé útržky vzpomínek mluvících hlav mi to neosvětlí a dramaturg se o to nepostaral - a pak už je náhlý konec, jak Ivetina života, tak bohužel i "dokumentu". Celkové vyznění je proto víc než rozpačité - připadá mi to prostě odfláknuté a hloupé, jako trestuhodně špatně napsaná diplomka, přičemž ale vypsané téma a nabídnutá perspektiva stejně jako archivní zdroje i kvality oslovených mluvčích poskytovaly výborná východiska pro výrazně lepší práci. Za mě tedy velké rozčarování. Ty tři hvězdy snad opravdu jen za ten nasbíraný materiál, z něhož jsem si ledacos dovodila sama. *** (B12, 23. 4. 2024)*~ () (menej) (viac)