A máme, čo sme chceli

„Zničit rodinu pravdou je to nejjednodušší,“ zní jedna z mnoha hezky znějících vět v této kompetentně zrealizované, místy i zábavné, většinu stopáže však jen kolem důležitých věcí nejistě našlapující konverzační dramedii. Oproti mnoha vyloženě komerčním česko-slovenským kouskům je aktuální film bezesporu důstojnější, sám se sebou však zápasí až příliš na to, aby si z něj šlo něco smysluplného odnést. Více zde. (22.03.2024)

Těšil sem se díky obsazení na třaskavý večírek  s hromadou satiry okolo politiky a národností a přísná babička Holubová tomu celkem dobře nahrávala v prvních rýpavých náznacích, jenže po zjištění utajované skutečnosti se vztahy rozhádají a postavy se neuroticky přemístují z pokoje do pokoje a z židle na židli, dítě si po všem maluje a celé to smutně a bez energie vysmrádne v poslední československý večer. Společenských témat se to dotkne, ale nikam se to odvážněji nepouští. V pár chvílích mě přišlo, že se improvizovalo a v dalších se filmaři zbytečně utápěli v kamerových záběrech prožívání postav. Bohužel z toho bylo celkem 101 dlouhých minut. 45% (13.03.2024)

Priznávam nie úplne objektívne hodnotenie filmu videného v kine – s davom som sa zasmiala a aj slza mi vyhŕkla. Možno nevznikol film na Oscara, ale mladému režisérovi držím dlho palce, aby sa mu na jeho ceste darilo a teším sa z každého jeho úspechu. Nadchlo ma, koľko pozitívnych posolstiev som dostala – súdržnosť rodiny, porozumenie, odpúšťanie a odpustenie, humor postáv i záverečný povzdych Daniela Varchala: „Konečne máme republiku.“ Dobre pôsobila aj hudba k filmu. Som vďačná, že takéto filmy na našom území vznikajú, snáď prispejú k tomu, že doba neslobody sa už nikdy nevráti. Niektorí stále s láskou a nostalgiou spomínajú na socializmus, asi netrpeli prenasledovaním jeho pajácov. (09.11.2023)

"Nová verze Pelíšků" je jen marketingový trik, jak nalákat diváky na film. Zbytečný trik, jak obecně o mnoha marketingových krocích platí. Když jsme vybírali film pro jarní firemní představení, bál jsem se, že to bude slabota. Opak je pravdou. Jak jindy bývám přísný, tentokrát o půl hvězdy přimhouřím oko a dávám režisérskému debutu Michala Kunese Kováče 80 %. Má to hlavu a patu, není to účelově hloupé a dá se v tom najít i hlubší poselství. Vlastně jinak souhlasím s recenzí Mirky Spáčilové (jen se o jednu hvězdičku lišíme), která na iDdnesu píše, že "film působí zrale, upřímně a promyšleně, třebaže nezapře ani jistou účelovost". Děj je jednoduchý - a protože film už běží měsíc, můžu trochu spoilerovat: Na Silvestra před rozpadem Československa na tátu praskne, že "byl estébák". Hysterický katolík ztropí scénu, táta dostane infarkt a rodina se skoro rozpadne. Nakonec se ukáže, že není estébák jako estébák. Důležité není jenom "co", ale i "proč". Často pak věci vypadají jinak, než se na první pohled zdá. A odpouštět je lidské... Btw, "nové Pelíšky" vracejí do hry staré známé téma - všichni komouši nebyli tak zlí, a není estébák jako estébák. Citlivé téma. Osobně jsem pro odpouštění konkrétním lidem. Kdykoli brojím proti komoušovi Pavlovi, není to pro jeho osobní selhání. Ale pro jeho hloupost a neschopnost sebereflexe - není to obyčejný komouš, ale nový symbol země. Země, kde být komouš pořád ještě je tak trochu zločin (i když už jsme zralí zrušit zákon 198/1993). (03.04.2024)

Mladý slovenský režisér Michal Kunes Kováč natočil moc pěkný film o soudržnosti rodiny a také o tom, že pravda mívá mnoho tváří a že při jejím odkrývání může vyplout na povrch nejedno nemilé tajemství. Vyzdvihnout bych chtěla hlavně skvěle vystavěný příběh a až nebývale vyrovnané herecké výkony těch nejvyšších kvalit. Viděno v Cinema City Forum Ústí nad Labem. (80%) (09.03.2024)